Na svůj porod jsem se připravovala snad už od dob dětství, kdy mi došlo, že mě to jednou čeká. Měla jsem z něho hrozný strach. Od toho mi pomohlo čtení Příběhů pro Ivanu, na které jsem narazila náhodou, když moje dobrá známa sdílela jeden z nich na Fb. Příběhy za mnou přišly v době, kdy jsem doma ležela se zápalem plic a začínala se už hodně nudit. Příběhy pro mě byly hnacím kolem, večerníčkem pro přežití. Každý večer jsem nedočkavě čekala, až se na fb objeví další a já ho zhltnu 🙂 To bylo koncem roku 2011 a jejich čtení mi vydrželo až dosud. Díky spoustě příběhů jsem „poznala“ Ivanu, pochopila spoustu detailů kolem těhotenství a porodu, utřídila si v hlavě, co jednou chci a co ne. Příběhy mi dodaly sílu věřit svému tělu, věřit v dobro a bezproblémový průběh všeho. A já se tak porodu přestala bát!

Věděla jsem, že chci rodit přirozeně, nebo aspoň co nejpřirozeněji zvládnu a zároveň mi to umožní porodnice. Porod doma byl lákavý, tolik krásných příběhů jsem o něm četla…, ale v mém okolí není PA, která by do toho šla, a já to chápu. Navíc bych si na něj sama netroufla. Nejdřív jsem chtěla rodit ve Vrchlabí, pak jsem zjistila, že je přirozeným porodům nakloněn i Jablonec a pro všechny případy jsem řešila, jak je to v Rumburku – v naší nejbližší porodnici. Můj plán v hlavě byl, že prostě porodopis sepíšu všude a ono se pak uvidí… Ve Vrchlabí rodila už dvakrát žena mého kolegy z práce a hrozně si to chválila. Jenže po jejím druhém porodu v roce 2013 mi řekla, že se tam hodně mění personál, a že jen těžko říct, zda udrží přirozenost porodů. To mě odradilo. Trávit s kontrakcemi 4 hodiny v autě a možná se taky nedočkat svého… To ne. Rozjeli jsme akci Jablonec i Rumburk. Předporodní kurz obou porodnic, prohlídka oddělení, porodopis… Byla jsem vnitřně přesvědčena pro Jablonec, ale když jsme tam jeli těch 80 km zařídit vše v jeden den (porodopis, prohlídka odd, příprava pro rodiče a předporodní kurz – celé to zabralo celkem 6 hodin!!!), působilo to tam na mě prostě divně. Přednášející PA mluvila tak rychle, že jsem to nestíhala slyšet, natož zpracovat. Kapacita je pouhých 12 lůžek, často se stane, že nemají místo, tak převážejí maminky do Liberce, Turnova nebo Mladé Boleslavi… Nadstandardní pokoje jen dva a tatínek se může ubytovat jen na jednom z nich, pokud je volný. A prohlídka nebyla možná, protože pokoje byly plné a na všech porodních sálech se zrovna rodilo… Pocit, že se vleču v bolestech rodit sem, stejně mě pošlou do zcela cizí porodnice a města, všechny budu mít daleko a tatínek za námi bude denně dojíždět 80km… Odradilo mě to.

Zbýval Rumburk. Při sepsání porodopisu mi dala sestra k nastudování a podpisu papíry a do toho na mě chrlila otázky a děsně se divila, že mi čtení papírů trvá, nechápu je (a to jsem zdravotník), a že jsem jí zapomněla říct třeba, že jsem astmatik… Pocitově nic moc…

Naštěstí jiná a naprosto úžasná PA dělala předporodní kurz. Celkem 5 hodin, každý týden jedna, tak, aby si člověk v klidu nechal vše projít hlavou a příště se doptal… Od PA z kurzu jsme zjistili, že v Rumburku respektují porodní plán a snaží se o nejpřirozenější porody. Doslova nám řekla, že nám tam splní, co nám na očích uvidí, ale musíme si o to říct, jinak k nám budou přistupovat podle svých zásad. Navíc nám při poslední hodině nabídla, že sice k porodům už nechodí, ale že se může zastavit, když jí dáme vědět. Ten pocit, že můžu mít u porodu známého člověka, mě tak uklidnil, že jsem se možná už tehdy rozhodla, že Rumburk bude v pohodě. Na všechny kurzy a přípravy jsme chodili s přítelem oba. Ale definitivní rozhodnutí jsme stejně nechávali, až to prostě přijde…

20.2.2014 kolem poledne mi na mých prvních natáčkách řekla sestra, že se nic neděje, že je všechno v klidu. Jenže 21.2.2014 ve 4 hodiny ráno jsem se šla vyčůrat, jako každou noc, a pak nemohla usnout. Už asi měsíc a půl před tím mi tvrdlo bříško, ale jen tak lehce, dokonce mi řekli, že to nejsou poslíčci, ale že se spíš mimi opírá o stěnu břicha… Tak jsem byla v klidu. No jenže tuhle noc se naše mimi opíralo opět o stěnu a já nemohla usnout. Po několika opření miminka jsem si řekla, že to budu počítat. Říkala jsem si, že je to zlobidlo, když v noci nespinká a takhle řádí… 🙂 Navíc mě to opírání o stěnu břicha začínalo trochu i bolet. Když jsem napočítala šesté opření, koukla jsem na čas a zjistila, že už je o hodinu víc než na začátku a mně došlo, že to vychází po 10ti minutách, a že to asi jen takové opírání nebude! Pomáhalo mi na tu lehounkou bolest podsazovat pánev. Jenže když mi došlo, že to je tak časté, navíc to bolelo o trochu víc, musela jsem vylézt z poslele a zkoušela bolístky rozhánět různými pohyby pánví z orientálních tanců. Pomáhalo to. Tak jsem si tak kroutila pánví v kuchyni a koukala, jak mi po několika měsících opět kvetou orchideje, a najednou mě napadlo, že možná začínám rodit! Hned na to jsem si kýchla a napadlo mě „Je to pravda!“ a druhé kýchnutí! A já si říkala „ Do háje, já fakt rodim!!!“  🙂 Měla jsem 23 dnů před termínem podle ultrazvuku z Gennetu. Vzpomněla jsem si, že nám na všech kurzech říkali, ať šetříme síly, tak jsem si zalezla do postele a snažila se spát. Nešlo to. V 6.45 jsem si všimla, že se přítel nějak vrtí. Nechtěla jsem ho nějak plašit, jen jsem tichonce zašeptala otázku, jestli spí… A on, že ne. Můj neprobuditelný spáč byl vzhůru prostě jen tak sám od sebe! Řekla jsem, že mu musím něco říct. Ani na mě nekoukal, ale když jsem řekla, že mám nejspíš kontrakce po 12ti minutách, byl dokonale probuzen 🙂 Bolest nebyla silná, jen jsem vždy na chvilku přestala mluvit a byla pryč. Tak jsme si v posteli chvíli povídali do chvíle, než přišla další. Na to vyskočil z postele, že jde dělat snídani.

Byl pátek ráno. Celý tento týden jsem měla nutkavou potřebu doladit všechny miminkovské resty. Měla jsem dobalenou tašku pro sebe i pro mimi, všude papírky, co je co, kdyby to bylo rychlé a tatínek začal zmatkovat :-), vyžehlila jsem povlečení na postýlku, zajistila si paragony na proplacení kurzů a plavání z pojišťovny, zjistila, jak se pojistí mimi, navařila omáčku a zavařila ji do sklenic a tak… 🙂 Dokonce jsem se včera zastavila za přítelem v práci, aby mě tam viděli jako těhulku…

Dali jsme si luxusní snídani, dokonce jsme měli i dortíčky od včera… A řekli si, že nebudeme plašit, uděláme si hezký den, jen budeme v pohotovosti, že to budou třeba jen poslíčci. Po snídani jsem šla na velkou, a pak ještě jednou. Napadlo mě, že se tělo čistí, protože jsem spíše zácpový člověk 🙂 Pak jsem si dala ty zmíněné dortíčky a šla zvracet… Opět mě napadlo, že se mé tělo čistí a že to už asi bude opravdu. No ale v rámci hezkého dne jsem hupsla do sprchy, že se oholím, a pak cinknu do obou porodnic, kde je místo a tak… V Jablonci mi to opakovaně nikdo nezvedl – znamení, že to není to pravé. V Rumburku mi velmi milá sestřička po telefonu radila, kdy přijet, jak se rozhodnout a kdybych prostě fakt něvěděla, ať přijedu, až se na to budu cítit, a kdyžtak zase pojedeme domů, prý jsou na to zvyklí a nic se nestane… S přítelem jsme si dělali srandičky, doupravili porodní plán, protože bez něj já prostě nikam nejedu! 🙂 Pak ho přítel zajel vytisknout. A když se vrátil, chtěl už asi jet, ale mně se nikam nechtělo… Bylo brzo, kontrakce nepravidelné, navíc se intervaly po sprše protáhly, tak kam spěchat. Pak jsme přišli na to, že na sebe máme vlastně ještě chuť 🙂 Napadlo mě, jestli to není úchylné, ale na druhou stranu, proč by mělo? Prostaglandiny obsažené ve spermatu můžou porod urychlit, navíc mě napadlo, že šestinedělí, případně i vícenedělí bez sexu, může být dlouhé a to pro oba… Tak jsme si náš hezký den zpříjemnili ještě víc 😉 Kontrakce pak o sobě daly zase vědět a už to docela i bolelo… Nicméně stále nepravidelné, takže hlavně nespustit poplach. Bydlíme v jednom domě s rodiči. Poskládali jsme prádlo ze sušáku a tajně odnesli kufr dolů. Kolem 11h jsme se konečně vymotali. Během dopoledne se zastavil můj táta. Byl překvapivě milý, nemohl nic tušit, nic jsme nikomu neřekli, ale i tak… Když jsem před odjezdem na rodiče houkla, že jedem do Rumburka, hned se taťka ptal, proč, a já řekla, že jen tak… 🙂 Blbost, vzbudilo to jeho pozornost… Ptal se, jestli to je už generálka a my nevydrželi a přiznali, že možná jo.
Tak jsme jeli. Kontrakce jsem měla každých 6-8 minut.

V porodnici mě převzala PA, působila profesionálně a to taky byla. Posadila tatínka do šatny, a i když jsem tvrdila, že ho chci mít po celou dobu u sebe, řekla, že to bude jen na chvilku. Vzala mě na natáčky a při připojování k monitoru jsem jí říkala o svém porodním plánu. Ptala se, co v něm mám, a když jsem řekla, že jeden z bodů je, že chci tatínka u sebe, přerušila mě, že pro něj zajde… Až zpětně nám došlo, že tím zajistila můj pravdivý souhlas neovlivněný přítomností partera. O plánu jsme si popovídali během natáček. Řekla, že máme naprosto normální a splnitelné požadavky, a že nevidí problém. Z natáček byly potvrzeny docela silné kontrakce a z vyšetření výsledek – otevřená na 1 cm. Opravdu se něco děje. Nechtěla jsem lékařské zásahy, tak běhala mezi námi a lékařem a dělala tak prostředníka. Lékař mě chtěl nechat v porodnici na pozorování. Jenže nebyl volný nadstandad, takže by mi nemohli splnit požadavek mít tatínka stále u sebe. Vysvětlila nám, jak by se postupovalo, kdybych zůstala nebo ne. Pak odešla, aby nám prý nechala čas na rozmyšlenou. Nesouhlasili jsme. Ona to bez jakýchkoliv řečí přijala a respektovala. Poradila nám, ať jsme někde poblíž, ať se najíme a stavíme se za 3 hodiny. Lékař mě chtěl vidět, aby mi dal k podpisu informované souhlasy. Potvrdil, že možná rodím, možná se to zastaví, hlavně ale, že je miminko v pořádku.

Tak jsme odjeli. Jeli jsme na oběd do naší oblíbené restaurace. Já v narvané hospodě rozdýchávala kontrakce, aby to nikdo nepoznal. Dala jsem si polévku, bramborovou kaši – lehké jídlo na radu PA, jen řízek byl zabalen na později pro tatínka. Po obědě bylo ještě dost času. Počasí nádherné. Jedem do přírody 🙂 Procházka po lese byla fajn, odlovení kešky u rozhledny mi už ale přítel nedovolil. Ještě že tak.

Pak už mi byla zima a byla jsem hrozně unavená. Začala jsem kňourat, že si chci lehnout. Chtěla jsem domů, ale chápala jsem, že je pro přítele stres být v pohotovosti a zajišťovat mé přesuny autem. Dobrovolně jsem svolila k hospitalizaci pod podmínkou, že se stavíme doma pro sluchátka a knihu. Když nebudu mít pokoj sama, chci si aspoň zacpat uši svojí hudbou a prostě se zabavit. Cesta už nebyla nic příjemného, každý hrbol jsem cítila, kontrakce po 6ti minutách. Doma se dozabalilo. Jenže zbytek rodinky už začínal panikařit. Přiznali jsme realitu. Když mě moje dojatá mamka objímala na rozloučenou a já řekla, ať není dojatá, že to zvládly jiný, zvládnu to taky. Bylo mi jí najednou tak líto. Posílá svou nejmladší k porodu, ví, co jí čeká, musela se o mě bát. Je to přeci jen máma a já její dítě… Úplně mě to psychicky rozsekalo… Odjížděla jsem s pláčem a na prahu nechávala svou plačící mamču… Silný okamžik…

Vlasta

…pokračování zítra…