Po příjezdu do porodnice mi na dalších natáčkách naměřila PA ještě silnější kontrakce – jako bych to snad sama nevěděla… a řekla, že už mě nikam nepustí a tatínka taky ne. Vymyslela organizačně, jak zajistit, že chceme být spolu a co nejméně rušeni, a odvedla nás na malý porodní sál, se všemi věcmi, kufry apod. Tam jsme se zavřeli a prostě byli spolu. Naše dobrá nálada pokračovala dál, stále jsme si dělali legrácky – teda jen mezi kontrakcemi, při nich mi byl partner obrovskou oporou. Bylo 15.30. Kontrakce už skoro 12 hodin a otevření stále 1 cm… Říkala jsem si, že máme ještě dlouhou cestu. Kolem 18 h odešla hlenová zátka, píchnout vodu jsem nechtěla… Naše skvělá PA mezitím odrodila další dva porody, ale s námi se šla na konci své směny rozloučit a popřát štěstí – jak milé… Byla naprosto úžasná, poradila, vysvětlila, nenutila, usmále se, povzbudila, pohladila, byla mi hrozně sympatická a já se bála, že se v 19 h změní služba a přijde PA č.2. Nejvíc jsem nechtěla tu, co se mnou před dvěma měsíci sepisovala porodopis, ta mi prostě nesedla už mezi dveřmi. No a kdo asi střídal naší skvělou PA? Samozřejmě ta, co jsem nechtěla!!!

Moje kontrakce zeslábly a intervaly se prodloužily. Trvalo to asi hodinu, možná déle, nevím… PA2 měla tendence vše urychlovat, měla navíc tak nepříjemný humor, kterým nešetřila a ještě byla hrozně ukecaná. Sice respektovala můj porodní plán, ale spíše tak, že mi ho bod po bodu vyvrátí… Někdy kolem 19h jsem byla na natáčkách a s přítelem jsme mluvili o píchnutí vody. Rozhodli jsme se, že když nepraskne do 21h, necháme ji píchnout. A v tom najednou mokro a teplo pode mnou!!! Jak přirozené… Kontrakce byly dost silné, začínala jsem být unavená… Otevření na 3 cm. Měla jsem strašnou radost, že to postupuje… Pak ale při gyn vyšetření udělala PA zvuk, jaký se dělá při zjištění největšího průseru na světě… Vyděsila mě… Pak z ní vylezlo, že cítí šišku. Když jsem nechápala, co tím myslí, vysvětlila, že má miminko na hlavě bouli, jak se jeho hlava musí uzpůsobovat porodním cestám, a že bude mít šišatou hlavu!!! Odbyla jsem jí tím, že je to přeci přirozené, a že se to srovná… Ale kdybych nebyla informovaná a nevěděla to, šla bych do kolen a souhlasila snad naprosto se vším… PA neustále nabízela spasmolytika. Byla tak neodbytná. A tak moc pořád mluvila. I když jsem řekla, že chápu, stejně mi to ještě tak 3x vysvětlila znovu… Bylo to únavné. Lékaře napadlo, že když nechci spasmolytika injekčně, můžeme zkusit čípky. Až jsem na ně nakonec kývla, možná jen proto, aby pak PA konečně zmlkla. Lékař se za mnou vždy jen zastavil, zeptal se, co a jak, nevyšetřoval, jen poradil, co ještě můžeme zkusit. Viděla jsem na něm, že by mi rád pomohl, působil trošku bezradně, když jsem nechtěla žádné zásahy, dokud to jen půjde, ale nic mi nenutil.

Střídali jsme polohy každou chvilku, byla jsem 2x na míči ve sprše, přítel mě masíroval, podával mi různé věci, balzám na rty, pití, psal kontrakce a trvání, všude mě vodil, přidržoval a jistil, utíral mě, když jsem lezla ze sprchy, utíral mi boty, aby nebyly studené, vyřizoval telefony… Ale hlavně, BYL SE MNOU. Bez něho bych nikdy neporodila. Pak jsme šli zkusit vanu, v ní jsem byla hrozně dlouho, asi dvě hodiny (?) Kontrakce už byly neskutečně silné a dlouhé cca po 4 minutách. Naše miminko ale bylo v poloze zádíčky na mém pravém boku, což je prý pro porod horší postavení, že musí rotovat delší kus. Poradili mi, ať ležím na levém boku, že mu to v rotaci pomůže… To bylo ale peklo. Navíc vana byla tak obří, že jsem se nemohla zapřít nikde nohama a měla jsem tendence klouzat pod hladinu. Přítel opět splnil svůj úkol doprovodu naprosto bravurně. Celou dobu mě držel, abych pod hladinu nezajela, a masíroval, hladil, povzbuzoval… Ve vaně mě začaly brnět nohy. Na obou kurzech jsme se učili jiné dýchání. Když jsem PA řekla, že mě nohy brní, odpověděla, že blbě dýchám. Tak jsem zkusila druhý typ dýchání z druhého kurzu, ale nepřešlo mě to. PA mi opět řekla jen, že blbě dýchám. Neporadila, nepředvedla… Nohy mě brněly ještě asi 2 hodiny… Nakonec jsem si na dýchání přišla sama. Nedýchala jsem rychle, ale plynule a pomalu, a vzduch jsem cedila skrz zatnuté zuby.

Skoro si nepamatuji, jak jsem lezla z vany. Bylo mi horko, mezi kontrakcemi jsem usínala, kdyby mě přítel nedržel, určitě bych se přitopila ve spánku… Vzpomínám si, že mi chtěli natočit zas natáčky a opět vyšetřit. Strašně to bolelo. Ale otevřená už na 8 cm!!! Jakou já měla radost, že ta vana měla smysl… Doplahočili jsme se zpět na sál, vana byla přes dlouhou chodbu v jiné místnosti… Nějak mě přítel dostal na postel, která byla tak vysoko, že jsem se bála, že z ní spadnu. Klečela jsem na posteli na čtyřech opřená o balón a fakt se bála, že žuchnu. Po celou otevírací fázi mi hrozně vadilo být bez kalhotek, ale vložku udržet i při změnách polohy apod… Dnes si myslím, že hlavní důvod mého neotvírání bylo to, že jsem musela lehce křížit nohy, aby mi vložka nevypadla. A v této fázi mi to teda už vadilo hrozně. Spasmolytika mě celkově zklidnily, usínala jsem, kdykoliv jen na to bylo pár vteřin.

Celý den jsem pila hnusný nemocniční čaj, jeho odpornou chuť už můj žaludek nevydržel a asi hodinku před porodem vše vypudil ven – opět další přirozené čištění mého těla. Pak se mi začalo chtít hrozně na velkou, to mi bylo zakázáno, že bych mohla vytlačit miminko do záchodu, že je to jen pocit, protože miminko už se blíží, ale že prý na velkou určitě nepotřebuju. Po další kontrakci jsem říkala PA, že mi přijde, že mi něco teče z konečníku. Tvrdila, že ne, ale přítel pak zjistil, že ano, takže jsem se ještě převlékala do čistého a PA mi povlékala postel… Vůbec mě neposlouchala. Na velkou jsem ještě před porodem šla, opět mi bylo s humorem sděleno, ať netlačím při kontrakci, že bych mimi porodila tam… No jako přístup hrůza… S PA jsem se pak bavila jen o věcech, které mi přišly důležité. Přišlo mi zbytečné s ní řešit nějaké blbosti a její vtípky. Nejvíc mě štvalo, když mě přišla zkontrolovat, já na ní jen koukla jedním okem, bez výrazu ve tváři apod… A ona se začala smát, jak už jsem unavená!!! Nebo když jsem jí poprosila, že chci mít na natáčkách tmu, zhasla mi, ale za dvě minuty přilítla, rozsvítila a už nezhasla… Pak už víceméně řešila vše jen s partnerem. Já už nemohla… Najednou řekli, že jsem otevřená na 9 cm, že už skoro můžeme tlačit. Rychle na mě vyhrkla, jestli chci u porodu jí, nebo lékaře. Bylo mi to jedno, z mého plánu se už stejně ustoupilo. Řekla jsem, že klidně oba… Ještě že tak. Když mě lékař vyšetřoval, PA opět mluvila s hrůzou o šišce mého miminka. Lékař jí odbyl, že to se do dvou dnů srovná a ona už pak ani necekla. Kontrakce byly asi po dvou minutách. Pak přišla s tím, že jsou sice časté, ale děloha už je unavená, tak nejsou dostatečně dlouhé, aby miminko vypudily ven. Oponovala jsem s tím, že to není dělohou, ale spasmolytiky, které sice otevřely hrdlo, ale utlumily dělohu. Tak to prý není pravda… Lákali mě na oxytocin. Nechtěla jsem ho, ale po několika nabídkách a nekonečném vysvětlování, jsem opět kývla. Prý jen nejmenší možná dávka…

Chtěla jsem rodit na boku, neměla jsem sílu ani zvednout k vyšetřování nohu, tu mi držel partner, natož se nějak pohnout, otočit… To mi pěkně vymluvili, že bych neměla sílu tlačit. A já jak slepá ovce zase poslechla. Pak mi dělal lékař nejspíš ten hmat, jak se hrdlo otevírá rukou – nejsem si tím jistá, ale bolelo to víc než kontrakce…  Najednou řekli, že už budeme rodit. V místnosti bylo nějak hrozně moc lidí, všichni tam tak nějak poletovali, přepolohovali mě, lůžko, moc si to nepamatuji, možná to bylo trochu v jiném pořadí… Možná jsem oxytocin dostala až teď… Od podání spasmolytik jsem byla jak sjetá…

Myslím, že naše malinká vyklouzla tak po třech kontrakcích. Nejtěžší byla hlavička, to jsem pořád tlačila a tlačila, nějakým způsobem jsem v sobě nacházela skrytou sílu, jako by se přidávaly další a další svaly a já tak tlačila víc a víc, myslela jsem, že prasknu, což se stalo, a najednou byla venku hlavička, pak jedna kontrakce jen pár vteřit a byla venku! Viděla jsem na ní na ten stůl, nevěřila jsem tomu, že už to máme za sebou. Trvalo to tak dlouho, že jsem byla smířena s tím, že ve mně zůstane… A ona už byla na světě. Pak se doktor ujistil, jestli jí chci vážně na břicho, a pak mi jí dal… Tak maličkou… Naši… Pak mi jí vzaly dětské sestry, za pár minut se s ní vrátil tatínek. Ani nevím, jestli mi jí dal, až když mě doktor došil, nebo jsem jí měla při šití… Byla jsem tak oblblá medikací a únavou… Rodila jsem 22 hodin!

Chtěla jsem rodit na bobku, to jsem ale vzdala, protože bych se neudržela a porodní stoličku nemají… Rodit na boku mi vymluvili. Když už jsem ale musela rodit na zádech, vynutila jsem si polohu, jako bych byla na bobku ale vleže, upravili kvůli tomu opěrky nohou, abych se zapřela chodidly a ne lýtky, protože mé tlačení bylo takto efektivnější, na což brzy přišli i oni… Chtěla jsem nahé mimi na břicho, ošetřit u mě. To nedělají, mohli by něco přehlédnout a miminku by byla zima, takže nahé na břicho jen na chviličku. Chtěla jsem nechat dotepat pupečník. No ale se skupinou 0+ se to nedoporučuje kvůli žloutence, budete pak dlouho v nemocnici, nebudete moct jít domů dřív… Tak jsem zase kývla… Přiložení k prsu ihned, maximálně do 30ti minut od porodu. Přikládali jsme 40 minut a to přítel musel pro někoho zajít, aby mi s tím teda poradili!!! A nepovedlo se nám to! Tolik věcí jsem si neobhájila… =( Nejvíc mě ale štvalo, že mi malou odnesli, ať se vyspím. Měli jsme ji ty dvě hodiny po porodu, ona skoro pořád plakala, a pak jí dali pryč. Tatínek to byl sice zkontrolovat a ujišťoval mě, že spinká, je v nejlepších rukou, že já jsem plná hormonů, ale musím si odpočinout atd. Donutila jsem ho ještě, aby zašel na dětské, že nechci, aby jí koupaly beze mě. Pak za mnou přišla sestřička a vysvětlovala, že musí, že by ranní směna byla naštvaná, že předávají neúplné, že se musí píchnout vit. K proti krvácení, popisovala, jak šetrně koupou a nechápala, proč u toho chci být… A přitom já obhajovala jen, že je to její první koupání po dlouhé cestě na svět, kdy to pro ní nebylo snadné a oni jí chtějí dělat něco bez maminky!!! Nakonec jsem kývla i na to… =( Naštěstí jsem se šla vyčůrat, sestra mě viděla, že zvládám chodit po chodbě a na koupání mě zavolala!!! Byla jsem tam, sice se mi hrozně motala hlava, ale ustála jsem to. Pak jsem měla jít konečně spát. Naše holčička byla uložená a vážně spinkala. Já ale spát nemohla, psali jsme si s přítelem smsky a byli plni nadšení a štěstí. Když jsem po hodině zabrala, vzbudila mě ranní služba. Měřila mi tlak a ptala se, jak se mi daří… Spala jsem 15 minut… Usnula jsem znova na 15 minut, přišla uklízečka. Mám tu dokonale vytřeno… Pak přišla ještě pro koš… Usnula jsem zas a přivezli snídani… Pak už se chystalo na vizity apod… Navíc jsem stále trnula, protože byl slyšet dětský pláč. Naše malinká byla jen přes jednu zeď, ale já nebyla v klidu, protože jsem nevěděla, jestli to není ona. Chodila jsem se tam na ní dívat. Jednou plakala a přestala, když jsem na ní začala mluvit a pohladila jí… Dnes je mi jasné, že chtěla k mamince… Jenže mně ještě vážně nebylo dobře, byla jsem hrozně unavená, ale spát se nedalo, a taky to drsné motání hlavy. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je o maličkou postaráno, na druhou mi bylo hrozně líto, že je jinde než já. Když sestra z novorozenců viděla, jak tam i přes svůj stav chodím, půjčila mi ji na pokoj i s postýlkou, ale tak abych ji nevyndávala ven… Konečně byla u mě, spinkala a byla tak krásná… Pak mi na pokoj vběhla sestra, ať se připravím na vizitu… Malinkou jsem tedy vrátila na novorozenecké a čekala. Po vizitě přišla hrozná únava, už to vypadalo, že mě nebude nikdo rušit, tak jsem si zkusila na chvíli lehnout. Spát mi nešlo, pořád ten dětský pláč. Krátce na to přišla sestra s obědem. Po obědě jsem malinkou už dostala k sobě. Nebylo mi pořád fajn a hlava se mi motala, ale už jsem jí chtěla, tak jsem o tom nikomu neříkala. A ono to všechno s její přítomností tak nějak hned přešlo.

Myslím, že můj porod proběhl hezky. Obhájila jsem nezasahování co nejdéle jsem byla schopna. Nikdo se ke mně nechoval špatně. A všichni byli hodní. To, že mě informacemi přesvědčili na své podmínky je jedna věc, ale i tak to udělali s respektem. Zbytek času v porodnici jsem si užívala. Brala jsem to jako pobyt v hotelu – uklizeno, uvařeno, starosti jen o sebe a mimi, žádné praní prádla a celý den nemuset vylézt z pyžama. Navíc strašně milé a ochotné sestřičky ze šestinedělí i z novorozeneckého okamžitě na dosah. Prostě luxus.

Dnes už bych dokázala obhájit více věcí, stát si za svým, ale hlavně bych už nedovolila mi odnést miminko ani na chvilku. Jsem ráda, že všechno dobře dopadlo a i přes drobné zásahy na porod vzpomínám ráda…

Chci touto cestou poděkovat paní Ivaně, že je. Protože kdyby nebyla a kdyby neřešila dlouhý soudní spor, nikdy by se ke mně nedostaly příběhy a s nimi spousta informací a sil. Jsem moc ráda, že soud dopadl dobře a přeji paní Ivě a všem porodním asistentkám všechno dobré v jejich životech.

Vlasta