Příběhy pro Ivanu sleduji téměř od začátku, a tak doufám, že se ještě vejde i ten můj. Jsem za Ivaninu kauzu moc ráda, protože právě ta mě díky médiím přivedla na tyto nezaměnitelné stránky – jedinečný zdroj informací. Ženské sdílení mi nejen v době těhotenství ale i mateřství připadá zásadní. Navíc zde maminky zmiňují i skvělé knížky, které i pro mne byly na mé cestě stavebním kamenem.

Tematikou rodičovství jsem se začala zabývat ještě před otěhotněním, říkala jsem si, že až to tu bude, chci mít jasno a nemuset se tím prokousávat až za chodu. Co jsem se z literatury dozvěděla, mi v podstatě zapadlo kamsi hluboko do srdce – no jasně, takhle tomu rozumím. To co jsem znala ze školy a z děsivých rodinných příběhů mi nějak nesedlo. Jsem nejspíš idealistka 🙂

Je zajímavé, nakolik se oba konce toho úžasného období podobají. Miminko jsme naplánovali na jaro. Věděla jsem, že musím nechat vše plavat, na druhou stranu jsem si nedovedla představit důvod, proč by to jít nemělo. Tři měsíce tvrdé školy, pokaždé se dostavila menstruace. Vím, co by za to jiní dali. I tak to pro mě a moje ego byla veliká zkouška. Dítě je s námi ještě než je tu fyzicky přítomno, nás učilo ještě před početím. Napočtvrté.

Těhotenství je veliká změna v životě, člověk to teprve pocítí až na vlastní kůži. Ačkoli jsem byla dobře vybavená, miminko chtěné, první měsíce pro mě byly v režii obav z budoucnosti, doprovázené každodenním zvracením a nechutenstvím – nepochybně vzájemně provázanými. Měla jsem předem vybranou porodní asistentku, ke které jsem plánovala chodit do poradny (jezdila vlastně ona k nám). Zároveň jsem chodila na gynekologii kvůli některým vyšetřením. Tam jsem si pár lekcí do života taky uštědřila, o tom jsem už ale psala svůj předchozí příběh. Myslím si, že je ke zdárnému průběhu a vývoji osobnosti nutnost brát tyto změny jako cestu, jako výzvu a vědomě s nimi pracovat. Ptát se, pozorovat, naslouchat svému tělu. Nechat to narůst a vyprdnout dítě je podle mého promarněná šance na lepší budoucnost. Nehodlám průběh těhotenství popisovat do detailů, protože to kouzlo je právě v tom, že v reálu je to pak stejně jiné a vlastní každé ženě, každému páru. Pro mne byl manžel ohromnou oporou a jsem šťastná, že vše prožíval vždy po mém boku. Předat bych snad chtěla jen zkušenost – snažit se přijímat i nepříjemné změny s klidem. Cítit se v jiném stavu požehnaně, ale nohama pořád na zemi. Připomínat si v těžkých chvílích, že jednou to skončí a bude v tom konci radost i smutek. Prostě je to jedno velmi zajímavé zákoutí života, které stojí za to pečlivě probádat – poprvé určitě!

Můj příběh je o tom, jak se jedno miminko rozhodlo v červnu 2014 přijít, a tak přišlo. Třetí trimestr jsem si užila z celého těhotenství nejvíce. Bříško jsem neměla velké, takže jsem si konečně připadala těhotně. Sice mě i tak omezovalo v pohybu, dýchání a na záchodě, ale to bylo logické, takže mi to vůbec nepřišlo a protože se můj režim tomuto přizpůsobil, mohla jsem si chystání na miminko v klidu užívat. V tomto období jsem se také nejvíce sblížila se svou porodní asistentkou. Od 36tt. jsem už do žádné ordinace nechodila, hodně se mi tím ulevilo od stresu. Monitor jsem si zkusila jednou a usoudila, že je to v těhotenství nesmysl. Zaregistrovali jsme se v Neratovicích a místo porodu jsme nechali otevřené, jak se bude vše vyvíjet. Ideálem pro mě byl porod doma s manželem. Naše bába (řekněme Jitka) je mi velmi blízká. Porod jsem vnímala jako úkol pro miminko a moje tělo.

A jako na začátku nám uběhlo pár termínů, (tentokrát ne dny očekávané menstruace, ale příchodu děťátka) kdy jsem se nechtěla vzdalovat od domu, kdyby náhodou. Nebylo to k ničemu, akorát jsem nedočkavostí nemohla spát. Tak jsme si našli, co zajímavého se v těch dnech dělo po městě a vyrazili jsme na projížďky historickým motoráčkem. Bylo teplo a bylo to hezký. K večeru cestou domů mi opět (jako už x dnů) ztvrdlo břicho, tentokrát ale u toho byla menstruační křeč v podbřišku, takže jsem si zastavila na oddych. Tohle se opakovalo po 10 minutách celý večer. Poslala jsem zprávu Jitce, jak se věci mají. Doporučila odpočívat, a že se uvidí. Chtěla jsem si jít už lehnout, ale hned po první křeči jsem věděla, že to nevydržím. Sbalila jsem si deku a šla do dětského pokoje zahnízdit. V polštářovém pelechu jsem se v pololehu snažila spát, pravidelné křeče po 7 minutách ale nedaly. Navíc jsem je zpracovávala kýváním nohou, tak nepůsobily otravně. Miminko bylo celou noc velmi aktivní. V 6 ráno zase píšu Jitce, odepisuje, že poslíčci jsou takto pravidelně, dlouho a bolestivé, jak popisuju. Tak den ubíhá beze změny. Manžel mě zásobuje a hlídá, jestli dost piju, nějaké to jídlo si taky zobnu, jinak si jde po svých, protože ho nepotřebuju. Nic nedělám, snažím se po noci odpočívat a vzpomínám si na radu Ivany z předporodního kurzu: cítit se v té blbé situaci co nejmíň blbě. Občas musím na záchod, ale vůbec se mi nechce ze země. V 11 odchází hlenová zátka, mám radost, že je vidět pokrok. Jitka píše, že teď můžu čekat na to pravé. Představuju si, že najednou z ničeho nic začne nějaké tóčo, silné a dlouhé kontrakce. Mně ale dál pokračujou ty moje staré krátké na chlup stejné křeče. Napadne nás zkusit vanu, jestli odhalí poslíčky nebo spustí porod. Mám totiž pocit, že takto by to klidně mohlo pokračovat týden. Ve vaně žádná změna. Spíš je nepohodlná, nedokážu se v ní uvolnit. V koupelně už ale zůstanu, manžel mi přesouvá pelech. Je pozdě odpoledne. Moje křeče jsou možná častější, možná víc bolí, ale přisuzuju to únavě, protože už nemám sílu zpracovávat stahy pohyby a čas mi stejně plyne hodiny jako minuty. Ráda bych si odpočinula, ale křeče jsou tu stále. Přistihnu se, že u nich už jenom nefuním, ale taky sténám. Vrchol křeče se mění ve stah. Tělo při jednom návalu 2-3 krát tlačí. Kývat se nemám sílu, tak se tomu nebráním. Pokaždé ze mě vyjde kus stolice nebo si aspoň učůrnu, takže si neustále měním podložky. Je to zvláštní, nechávám se unášet tím procesem, přemýšlím, co se asi zrovna děje, ale nenapadne mě, že by to mohl být porod. Nepostřehla jsem moment, kdy začaly stahy sílit. Zkoušela jsem si v průběhu párkrát sáhnout, jestli poznám změnu na čípku, ale nezdálo se mi, že by se něco měnilo. V jednu chvíli si říkám, že tohle už další noc nechci, že už toho mám dost a nebaví mě to. Ozve se čvachtnutí a s ním přijde úleva. To, co tak naléhalo na moje dno, povolilo a tělo už netlačí. Plodová voda je docela mazlavá. Už to rodí! Rychle prozvoním manžela, je někde na zahradě. Aby to vůbec stihnul. Ptá se, copak se děje, říkám praskla voda. Připraví kameru na stativ. Kleknu si na zem se zadkem u země. Najednou něco leze a tělo tlačí jak o život. Je to strašně velký a půjde to ven, i kdybych nechtěla. Řičím, hrčím, hučím. Umyje si ruce a sedne si ke mně na zem. Moc fajn pocit, má všechno pod kontrolou. Je úplně v klidu (pak jsem se dozvěděla, že nevěděl, že už je to ono, že jsem mu nic neřekla :-D). Znovu to tlačí a já řvu jak tur, ječím a bručím. Je to strašně intenzivní, tak tomu musím dát průchod. Snažím se udržet v nízkých frekvencích, díky za všechny kurzy, knihy a zkušenosti! Manžel jde zavřít okno (sousedi grilujou). Najednou mám strach, to se tam prostě nevejde! Místo ryku ze mě jde kňournutí. Tak to ne, všem se to tam vešlo, je to dělaný na to, aby se to vešlo, takže to dám. A je to tu zase. Já nemusím dělat nic. Jen hlasem vyvádět přebytek energie, dole je jí dost, protože to začíná malinko pálit, u hráze ale i výš. Manžel překvapeně hlásí, že je tam hlavička a ukazuje fakáček. Ještě chviličku ryčím a už ji drží. Máme holčičku. Je něco před osmou večer. Přetočím se a opřu se o vanu. Dostanu miminko na tělo. Je modrý, mokrý a řve. Přikrejeme ho ručníkem. Vítáme ji a chováme. Je krásný dívat se jí poprvé do očí. Manžel volá Jitce, že už jsme ve třech. Očekávala jsem nával endorfinů, ale miminko na mém břiše se zavinující se dělohou způsobilo, že mi bylo dost nepohodlně. Asi ze mě cítilo nervozitu, tak plakalo. Chtěla jsem ji dát podržet manželovi, ale byla ještě na šňůře. Už netepala, tak ji podvázal a přestřihnul. Připadalo mi to jako pět minut, ale po hodině dorazila asistentka. Pomohla ven odloučené placentě, musela jsem ještě přitlačit. Velká poranění nejsou, malá zkontrolujeme druhý den, až přejde opuchnutí. Přelezla jsem do sprchy a opláchla se od krve. Dostala jsem připravené síťované kalhotky až přes břicho a tři vložky! Pak jsme šli opatrně do postele. Jitka opláchla malou, oblékla do hedvábného bodýčka a šup k mámě pod peřinu. 3,40 kg. Chtěli, abych hodně pila. Šli vyřídit papíry a tatínek ještě dvě hodiny uklízel. Placentu dal do lednice. Když přišel, chtěli jsme si teprve všechno povědět, ale zároveň jsme byli unavení. Spát jsme ale taky nemohli, tak jsme jen tak leželi, drželi se a poslouchali třetí oddechování mezi námi.

Byla tam i druhý den 🙂 Posnídali jsme v posteli. Asistentka nás každý den jezdila kontrolovat. Každému vřele tuto službu doporučuji. Není nad to mít svou ženskou oporu od těhotenství až po šestinedělí. PA je pro mě zdravotník, mateřská bytost, kamarádka i sestra v jednom. Někdy je přísná, někdy střelená, vždycky je ale otevřená, empatická, upřímná a férová. Prvorodičky a čerstvé maminky potřebují od někoho zkušeného ujištění mnohem víc, než předpis na léky a seznam obecně doporučovaných postupů. Navíc porodní babka může navrhnout konkrétní řešení, když svou klientku důvěrně zná a vzájemně si věří.

Maminky říkají, že jsme měli štěstí, že děťátko bylo malé, já příliš nekrvácela, nebyl obtočený pupečník atd. atd. Já přijímám tento dar porodit své dítě doma s nejhlubší pokorou, ale zároveň si uvědomuji, co mě to stálo práce na sobě během těhotenství a mám na mysli především práci na psychice. Nešlo jen o to odbourat strach a pochybnosti, ty mě příliš netrápily, ale počítat skutečně i s variantou, že nebudu mít vše pod kontrolou, že pojedeme do porodnice a že se vše odehraje úplně jinak, než bych si přála. K tomu to nekonečné čekání po „termínu“ a nejde s tím dělat nic. Nakonec se mi ale povedlo nechat vše být, věřit miminku, že ví nejlépe kdy a jak, věřit Matce přírodě, že to zařídila nejlépe a věřit sobě a manželovi, že se dokážeme přizpůsobit každé situaci. Porod nebyl procházka růžovým sadem, byla to náročná práce být přítomná při každé kontrakci a trpělivě čekat, neptat se kdy už. Po fyzické stránce ale tělo pracovalo úplně samo a já jsem až do porodu placenty nijak nepomáhala. Po celou dobu jsem byla úplně ponořená v procesu, že jsem nevnímala kolik je hodin, jak dlouhé jsou kontrakce a intervaly, na konci už jsem ani nekomunikovala s manželem, bylo to příliš náročné. Závěrečné vypuzování mě pohltilo natolik, že kdyby vedle mě stříleli kanónu, bylo by mi to jedno. V ten moment jsem se musela plně odevzdat dění, nechat vše proudit, kdyby bomby padaly. Fyzicky to byl pocit, že vytlačit „to“ ven, je nemožné. Vnitřní důvěra mě ale nenechala ve štychu a dokázala mě ve správný čas nakopnout. Díky tomu se miminko narodilo asi za 5 minut. Celkově mám dojem, že porod proběhl úplně hladce a nerušeně, stejně tak naše rodina se mohla v přirozeném prostředí nerušeně seznamovat s novou situací. Manžel je skvělý táta, o dceru se stará naprosto intuitivně a mají krásný vztah, stejně tak nás dva miminko nebývale sblížilo a každý den se vzájemně učíme z hezkých i těch vydatnějších zážitků  Určitě hraje roli i fakt, že ve svých třiadvaceti letech při zdravém životním stylu je na tom má tělesná schránka dobře. Nicméně od toho máme porodní báby, aby vše důležité podchytily, a svobodu máme od toho, abychom životní cestu sobě a budoucím generacím mohly prošlapávat tak, jak si zasloužíme.

Přeji nám ženám více přirozených porodů, asistentkám více respektu od státu a celé společnosti osvícenější zítřky.

Kamila