Mohla bych vyprávět tři porodní příběhy. Každý by byl jiný a každý svým způsobem krásný. Ale ten poslední, ten má s Ivanou společného nejvíc, odehrál se totiž doma.

Rodit doma mě lákalo už u starších dětí, ale chyběla podpora muže a má dostatečná jistota, že to zvládnu. Napotřetí jsem se ale do objevování informací o porodu doma pustila s větší intenzitou, muž se mnou v tomto směru začal souznít a ve mně sílilo přesvědčení, že tak je to správně, tak to má být.

Chápu, že to není pro každého. Rozumím tomu, že vlivem mediálně šířených informací (a u některých i vlastní zkušeností) je porod doma vnímán jako extrémně riskantní. Ale my jsme se pro něj rozhodli naprosto vědomě, informovaně a s přesvědčením, že děláme to nejlepší pro miminko i pro nás, jako rodinu.

Porodnice byla záložním plánem. S porodní asistentkou jsem byla domluvená, že všemu necháme volný průběh. Kdybych se sama necítila, nebo ona naznala, že doma to nepůjde, byli jsme připravení přesunout se do „rukou lékařů“.

Nakonec to ale nestihla ani porodní asistentka…

Probudila jsem se před třetí hodinou ranní s pocitem, že je to tady.

Pro jistotu jsem vzbudila muže, abych mu sdělila, že si jdu napustit vanu, neboť zřejmě rodím, ale on ať si ještě v klidu pospí. Ačkoli prohodil něco ve smyslu, že to jako bych mu oznámila: Lásko, dům je v plamenech, ale ložnice zatím nehoří, v klidu spi. Zůstal v posteli a nechal mě dělat, co uznám za vhodné.

Ve vaně se mi kontrakce nejdřív zastavily. Pak se ovšem rozjely znovu a to v silnější a pravidelnější podobě. Nebylo pochyb. Miminko je vzorňák a žene se na svět přesně na termín.

Pustila jsem si mantry, které jsem poslouchala ke konci těhotenství a vylezla z vody. Potřebovala jsem se hýbat.

Poklidila jsem si obývák za pravidelného pohupování a prodýchávání kontrakcí a ve čtyři hodiny jsem si řekla, že raději zavolám porodní asistentce.

Stahy přicházely po dvou až třech minutách, ale jelikož přesně tak to probíhalo i u předchozích porodů, a děti se nakonec vylouply na svět až po poledni, měla jsem za to, že mám dost času.

I když jsem si tak v duchu snila o tom, že to s miminkem sfouknem, ještě než se vzbudí Matýsek s Amálkou. Ideálně tak do šesti…

Porodní asistentka byla na cestě, obývák uklizen a tak jsem došla pro muže, že už může.

Dostal za úkol připravit mi „porodní hnízdo“. Pro jistotu igelit, pro pohodlí deky a polštáře. A já si zatím bloumala mezi obývákem a koupelnou, hučela a zpívala při kontrakcích a cítila se kupodivu skvěle. Tak nějak jistě. Tělo přesně vědělo, co má dělat a já jeho pokyny následovala. Rozum se vypnul, zůstala jen intuice a instinkty.

Při jednom z koupelnových návratů, kdy muž z vlastní iniciativy doladil porodní atmosféru svíčkami, jsem jen tak prohodila, že už cítím hlavičku.

Muž to zhodnotil slovy: To si děláš srandu! Ale další komentáře si naštěstí odpustil.

Sranda to nebyla.

Zdálo se to neuvěřitelné, ale všechno se opravdu řítilo do velkého finále.

Zaklekla jsem ke gauči. Procházely mnou obrovské vlny energie. Cítila jsem, že už jsme blízko.

Tak, pojď miminko! Jdem na to!

Matně si vybavuju, že jsem zatínala ruce do polštáře a vrčela jako tygřice. Dokonale jsem vnímala, jak se miminko uvnitř otáčí a hlavička se prořezává. Byla to síla. Ohromná.

Několik zatlačení a hlavička byla venku. Muž nevěřil vlastním uším a očím, tak brzy!

Pak vyklouzlo celé tělíčko. Chytila jsem ho do rukou a spolu jsme se svalili do polštářů.

Je to kluk! Vítej na světě, Vilíku!

Muž nás přikryl a zkontroloval čas. 4:56.

Vilíku, ty jsi rychlík. Do šesti je ještě času.

Náš chlapeček se v klidu nadechl. Po chvíli otevřel oči. V tom pohledu je všechno. Vůbec nepláče, jen si nás prohlíží. Je kouzelný.

A tak jsme seděli na zemi u pohovky. Muž, Vilík a já. A užívali si tu posvátnou chvíli.

Po půl hodině přijela porodní asistentka. Vilík se právě vzorně přisál. Zhodnotila nás jako zdravou rodičku i novorozence. Přestřihla dotepaný pupečník, pomohla mi porodit placentu a pak nás nechala sžívat se a zasedla k papírům.

Amálka s Matýskem se postupně probudili. Přivítali se s miminkem.

Všechno plynulo úplně přirozeně…

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl to neskutečně intenzivní prožitek. Tím, že jsem nemohla přenést zodpovědnost na nikoho jiného, byla jsem schopná naslouchat svému tělu a miminku mnohem víc, než u předchozích porodů.  A byla to zřejmě ta nejiniciativnější zkušenost, která mě jako ženu mohla potkat.

Jsem na sebe hrdá. A moc děkuju svému muži, bez jehož podpory bych se k porodu doma neodhodlala. Byl mi přesně takovou tichou a nenápadnou oporou, jakou jsem potřebovala.

Velké díky patří také mé porodní asistence, jakož i jejím kolegyním, které i přes legislativní nepřízeň, umožňují ženám přivádět děti na svět přirozeně, bez zásahů a v prostředí, kde se ženy cítí v bezpečí.

Barbora Bečvářová

(Příběh byl původně publikován na blogu http://nevylecitelnaoptimistka.blogspot.cz/2014/05/kterak-vilik-doma-na-svet-prisel.html)