Dlouho už odkládám sepsání svého porodního příběhu, ale konečně tedy…

Moje těhotenství bylo pro mne krásný čas a těšila a připravovala jsem se i s mužem na příchod nového člověka k nám na tento svět. Na prohlídky k lékařce jsem chodila, ale odmítla jsem některá vyšetření (genetika, vnitřní vyšetření, cukrovka), která mi po nastudování informací, přišla pro mě a mé dítě příliš stresující nebo zbytečná. Dnes bych už odmítla i všechny tři monitory na závěr těhotenství, protože krom prvního, vždy měřili všechno možné než správné ozvy, ačkoliv následná návštěva porodnice ukázala, že je vše v naprostém pořádku, takže z toho byl jen stres pro mě i pro dítě.

Za zmínku ještě stojí zážitek s panem primářem s nejbližší porodnice, který nás jen upevnil v rozhodnutí rodit doma. Domluvila jsem si schůzku s primářem, abychom probrali mé porodní přání. Jeho přístup byl ale velmi arogantní a prostor pro diskusi žádný. Projel mnou sepsané přání se slovy: „To děláme tak a tak a jestli se vám to nelíbí, můžete jet rodit jinam“. Podařilo se mi jen jednou rozvinout diskusi u podpory bondingu, kterou pan primář zaručil, že to oni dělají. Dotázala jsem se, zda to znamená, že po porodu svého dítěte bude ihned u mne nepřetržitě aspoň ty pověstné dvě hodiny. Odpověď zněla ano samozřejmě až po vážení a změření. Na otázku, proč zvážení a měření nepočká, mi bylo řečeno, že to nejde, protože to musí být zapsáno v systému. A vrchol všeho bylo jeho prohlášení, že mě stejně nepřijme, když nebudu mít v těhotenské průkazce vyplněnou kolonku, že jsem absolvovala test na streptokoka. (Ten jsem v té době ještě neabsolvovala, protože jsem byla teprve ve 32.týdnu těhotenství a opravdu netuším, z čeho pan primář usoudil, že ho nehodlám podstupovat, když jsem nic takového neřekla ani nehodlala učinit). Nemusím dodávat, že jsem odcházela velmi rozčarovaná nejen já, ale i můj muž, který mi slíbil, že tam mě opravdu nepoveze, pokud nebudu já nebo dítě v ohrožení života. Ještě dodám, že dle mé doktorky to byl prý jeden z těch příjemnějších lidí v té porodnici. Jediné pozitivum na celém rozhovoru, bylo to, že mi bylo vše řečeno narovinu tak, jak to tam chodí, a ušetřila jsem si možné zklamání, kdybych tam opravdu rodila.

Už na začátku těhotenství a vlastně už před ním jsem moc chtěla rodit doma, pokud samozřejmě bude vše v pořádku. Hned na začátku se mi podařilo sehnat i ochotnou ženu (nazvu ji třeba Janou), která by mě doprovázela při porodu doma a s tou jsem se pak vídala až do porodu. Poslední dva týdny před porodem jsem chodila už pouze k ní. Chtěla jsem si ušetřit návštěvy porodnice a nátlak na vyvolání porodu protože už jsem „přenášela.“ Návštěvy pro mě vždy byly diametrálně odlišné než u mé gynekoložky, přestože moje gynekoložka byla velmi příjemná. Vždy jsem se cítila v pohodě a mé případné obavy byly rozptýleny, zatímco k doktorce jsem se bála, zda něco špatného nenajde. (Nutno dodat, že nikdy nic až na ty monitory nenašla, takže stresy jsem si způsobovala úplně zbytečně )

Náš chlapeček se ohlásil až deset dní po doktory vypočteném termínu a den před termínem podle početí a to ihned po té, co jsme dlouho ponocovali a šli spát až po půlnoci. Jakmile jsme zhasli všechna světla, přišly pravidelné kontrakce po deseti minutách, ale manžela jsem nebudila. Zkusila jsem si dát vanu a kontrakce zůstaly pravidelné, rozhodně však ne tak silné, abych volala Janě. Na radu kamarádky jsem si šla ještě lehnout, abych načerpala nějaké síly, když už jsem do té doby nespala. Podařilo se mi usnout ještě asi na hodinu a půl. K ránu se čas mezi kontrakcemi krátil, kolem půl osmé mi odtekla plodová voda a kontrakce jsem měla už tak co pět minut. Muž byl vzhůru a oba dva jsme se moc těšili, že konečně nastal ten velký den. Volala jsem Janě, že odtekla voda, ale že to zvládám ještě sama, že jezdit ještě nemusí. No a za půl hodiny už jsem změnila názor, že už chci mít vedle sebe někoho zkušeného a volala znovu, ať přijede. Kontrakce nabíraly na intenzitě a už byly co dvě tři minuty. Já jsem přestala někdy kolem desáté jedenácté dopoledne vnímat čas a vnímala už jen sílu stahů. Ze začátku jsem měla sílu je dobře prodýchávat a zpracovávat, že mi ani nepřišlo, že by mě nějak bolely, jak všechny ženy kolem mě tvrdily. Dokonce se mi podařilo je i prozpívat a dostala jsem se na chvíli do úplného tranzu – tuto část porodu si pamatuji, že se mi velmi líbila a že jsem tak chtěla zůstat pořád. Leč velmi brzo mi nějak došly mé psychické síly a s tím i fyzické a pak už jsem každý stah vnímala velmi bolestivě a před každým jsem se bála, že bude zas bolet, a tak to bylo stejné dalších několik hodin. Janča mě uklidňovala, že vše probíhá, tak jak má, poslouchala ozvy miminka a miminko se má stále dobře, já se otevírám a postupujeme stále dál, i když pomalu. Vůbec mi dávala všemožnou podporu, jen já jsem se asi nějak zdráhala jít dál. Nakonec na Jančinu radu jsem zůstala sama na záchodě a to bylo asi přesně to, co jsem potřebovala. Sebrala jsem veškeré své síly, a že jich k mému překvapení ještě bylo. Pustila jsem se do toho a asi za hodinu jsem měla pocit na tlačení. To už jsem věděla, že jsem už skoro u cíle. Trvalo to asi ještě další půl hodinu možná kousek víc a na svět se vyklubal náš malý Boží dar. Trochu jsem byla překvapená, že je to kluk a ne holka, jak jsme si od začátku mysleli. Bylo krásné držet ten malý uzlíček s mimozemskýma očima a velikýma rukama v náruči a mít ho hned u sebe. Ani neplakal, jen zavrněl, než mi ho podala Janča. Pak už jsme se přesunuli do postele a jen jsem nemohla uvěřit, že už je to za mnou a že už držím toho malého tvorečka, který byl devět měsíců v břichu najednou, je v rukou. Za chvíli přicházely ještě stahy na vypuzení placenty… Přiznám se, že už se mi vůbec nechtělo nic dělat a ze všeho nejmíň tlačit. Nakonec i placenta vyšla a my už jsme mohli jen odpočívat. Ještě jsme po nějaké době zvážili malého a k Jančinu velkému překvapení (k mému už méně, protože jsem to tak nějak čekala), vážil čtyři kila a já neměla jako prvorodička žádné poranění. Takže žádný nástřih nebyl nutný.

Chtěla bych moc poděkovat všem odvážným ženám, které doprovázejí nás ostatní ženy u porodů doma a nebojí se a obzvlášť té, která mi byla velikou oporou a průvodcem na této cestě k ženě-matce. Chtěla bych vyslovit i obdiv Ivaně, za její úsilí a veřejné vystupování proti zajetým rutinním přístupům k těhotným i rodícím ženám. Dík patří i ostatním ženám, které zde publikovaly svůj příběh a ze kterých jsem mohla i já čerpat. Neposlední řadě patří díky i mému muži, který dal důvěru mě i našemu dítěti, že to zvládneme a také našemu malému, že si nás vybral a přišel za námi.

Markéta