Když má za sebou žena tři porody, ale hlavně když se o ty své tři ratolesti denodenně řádně stará, tak jí čtvrté těhotenství zaskočí daleko méně než veškeré okolí. No tak se to všechno ještě o dva roky protáhne, přibude talíř a hadry do pračky, no co! Změna poměru už není taková. Nicméně od chvíle, kdy si mé drahé starší dcerky ve škole pustily huby na špacír, že budou mít dalšího sourozence, jsem se zcela neúmyslně stala obdivovaným podivínem ostatních matek. Znáte ten pocit, když se něčeho bojíte, jak čert kříže, ale zároveň vás to neuvěřitelně přitahuje… tak asi tak se na mě všichni koukají. Má to své výhody – nikomu se za nic nemusím omlouvat, nikdo mi za mou zapomnětlivost nespílá, jsem přeci zasloužilá matka, a vůbec – není se co divit, při tolika dětech! Hlídat si tedy velice intenzivně musím jen hrnec na plotně (ale i ten mi dává docela zabrat), případně zapnutou žehličku. Ostatní se snažím vypouštět, což je určitý druh duševní sebeobrany. Dětský pláč už kupříkladu (a k nervozitě jiných domácích dospěláků) dávno neslyším.

I proto jsem snad toto čtvrté těhotenství přijala v zásadě v naprostém duševním klidu a hezky se s ním sžívala. Rozhodla jsem se, že se naučím štrykovat a s pomocí internetu se mi to i podařilo. Kupodivu mi místní španělské babské rady k ničemu nebyly, neboť úchop jehlic a vedení příze se naprosto liší od našeho středoevropského úzu. A ten mi právě odkudsi zdaleka vytanul z podvědomí coby příjemná vzpomínka na maďarskou babičku. Během jara jsem tedy vytvořila dvě dětské vestičky s obrázky, jsem na ně patřičně hrdá, a pochopila jsem, proč kdesi stálo, že porodní bába má při porodu pěkně tiše sedět v růžku a plést svetr. Člověka to dokonale pohltí, zklidní a zároveň nutí k soustředění.

Poklid těhotenství kazil jeden jediný rušivý element – systematická těhotenská péče zdravotního systému. Po přečtení tolika literatury, po tolika zážitcích a po všech Příbězích pro Ivanu jsem si ujasnila, že ve Španělsku je na tom rodička přeci jen lépe – po celé těhotenství se o ní stará PA, která jen předepisuje další vyšetření (krevní testy, analýzy moči, ultrazvuky, cukrovkové testy a kdo ví, co ještě). I situace v porodnicích a na porodních odděleních špitálů je dle vašich popisů nepopsatelně lepší než v ČR – dalo by se říci, že by se při současném stavu považovala za metu všeho úsilí a snahy změnit české porodnictví. Jenže i tak se mi při pouhém pomyšlení na všechny ty bílé/zelené/modré nebo je jedno-jak-barevné pláště žaludek začal podivně svírat, ruce potit a hrdlo vysychat. Tlak zase stoupat a myšlenky se zamotávat. To není dobré, říkala jsem si. Porodní domy i porod doma jsou tu zcela legální – to je skvělé!, bohužel ovšem pouze pro platící klientky. Ach jo.

Zároveň, jak všichni víme, krize ve Španělsku dosahuje olbřímích rozměrů. Semlela i naši rodinu a pomyšlení na jakékoli extra výdaje už jsem dávno hodila za hlavu. Takže suma sumárum, co se týká alternativ péče a porodu, moje možnosti vypadali po celé těhotenství následovně:

SICE toutéž PA asistovaná péče v těhotenství, 10. den po porodu a ukončení šestinedělí (státní výdaj),

ALE a) porod s kdoví kým ve znervózňující lékařské instituci (státní výdaj)

NEBO b) neasistovaný porod doma (zdarma; v případě nedbalosti právní postih?).

Mezi těmito možnostmi nefiguruje ve variantě „státní výdaj“ vytoužená možnost „c) domácí porod s domluvenou PA“.

Nakolik je pak ženská osoba svobodná, když je její svoboda podmíněná finančně? Všechno mi to hučelo v hlavě kolem dokola v čím dál více ohlušujícím dunění, neúprosný bolehlav s rostoucí intenzitou. Začal, samozřejmě, daleko dříve, již před prvním porodem (viz mé předchozí porodní příběhy). Jenže teď, když se blížila opravdu ta nejposlednější závěrečná porodní tečka mého plodného života (teď už snad opravdu fakt definitivně), ubývalo mi sil na to, abych slepě důvěřovala nějaké náhodě, která by jako deus ex machina vychytala mouchy zaběhlého systému. Zní to možná kontroverzně – když někomu ubývá sil, tak přece kolem sebe přestane kopat a dělat z komára velblouda, že? Jenže já jsem věděla, že mi ubývá sil k tomu, abych duševně přežila další řadu velmi pravděpodobných „dobře myšlených“ aktů, které by se mi do paměti zaryly tak hluboko, že bych o ně zakopávala den co den, hodinu po hodině, po celý zbytek života. Už tak jich mám dost, přestože jsem zdravá, mé děti také, předchozí porody oproti jiným příběhům nebyly žádný Hitchcockův horor a koneckonců se toho až tak moc nestalo. Jenže pouhá představa, že by se kdekoli cokoli něčí bezejmennou dobrou vůlí mohlo zakousnout do mého porodu jako klíště do štěněte, mi drásala srdce i nervy.

A to je špatně. Takže, já si tu v poklidu nosím pod srdcem naše další miminko (výslovně jsem si původně nepřála znát pohlaví), ale nedokážu mu zaručit klidnou cestu ven… Proč se vlastně tolik bojím?, tázala jsem se sebe samotné, když mi došlo, že mě ten depresivní vír nemohoucnosti strhává čím dál hloub. V čem vězí neschopnost odpoutat se od minulých šrámů? Proč je to teď najednou o tolik intenzivnější než dříve?, zamýšlela jsem se společně se svým rostoucím pupkem.

Pak mi to došlo.

I kdybych totiž vynechala všechny zážitky z předchozích těhotenství a porodů, začátek tohoto těhotenství byl velice specifický.

Nahlásila jsem hned při úvodní návštěvě u PA, že během vánočního volna pojedu s dětmi do Čech, aby to včas věděla, pokud by se mě tou dobou měla týkat nějaká vyšetření prvního trimestru. Krev mi odebrali včas, ale na UTZ genetického screeningu prý počkáme, až se vrátím.

Prima, letím se třemi dračicemi do Prahy na Vánoce.

A hle, mejlík od rozčilené PA, že prý to špatně spočítali, že si musím na ten UTZ dojít v Praze v termínu 24. – 31. prosince… no to je snad zlý sen! Napsala jsem jí, že jestli to nakrásně lze skrz nějaké známosti ze dne na den zařídit ve Španělsku, já to v Praze v tomhle termínu rozhodně nedokážu, přiznejme si, ani nechci, prostě si tím takhle narychlo se třemi dětmi na krku uprostřed všech těch pracovních svátků nehodlám lámat hlavu. Tak dobře, odpověděla, hraniční termín máš 13. ledna, tak to tam zapíšu, odpověděla PA. No vida, takže to jde, pomyslela jsem si, a dál to neřešila.

Co si budeme namlouvat, UTZ vyšel podivně (neboť po termínu), takže mě šupito presto poslali nejprve zpět k PA na pohovor, ta kosmickou rychlostí vedle ke gynekoložce, která mi opět nabízela UTZ. Proč? Nevím. K jejímu neskrývanému nesouhlasnému překvapení jsem ho odmítla. Odvelela mě rázně do spádové porodnice, tam se na mě mile usmáli a pravili, že pokud chci s jistotou vyloučit, že se mi při vypočítané 10% pravděpodobnosti genetické vady narodí nemocné dítě, měla bych rozhodně další ráno podstoupit prenatální diagnostický zákrok zvaný Biopsie choriových klků. Slyšela jsem o něm poprvé, valila zrak a vzala z toho celého na vědomí jen to, že v dané situaci je to asi lepší, než amniocentéza (na kterou bych dobrovolně bez nátlaku nešla).

Takže jsem další ráno poslušně naklusala, položila se na lehátko, podstoupila prý uklidňující UTZ a vyslechla si několikanásobné ujištění zcela cizích osob, že se nemám čeho bát, že miminko vypadá naprosto v pořádku, že se určitě o nic nejedná, jen planý poplach, ale raději se ujistíme… Poté dvě osoby z asi čtyř či pěti obklopujících mé lůžko provedly zmíněný zákrok. Trval krátce, ale když mi poblahopřáli ke zdárnému dokončení, povolily mi nervy a rozbulela jsem se jako krokodýl. Ten čtyřdenní kolotoč byl příliš rychlý, příliš dobře zorganizovaný. Neměla jsem ho pod kontrolou, zase jsem sedla na lep válcujícímu soukolí dobře smýšlejících jedinců. Jenže tady to nekončí, protože stejně jako po amniocentéze, i tady musí člověk dva dny proležet a pak další spoustu dní čekat na výsledky.

Konečně jsem na vlastní kůži poznala, jak nechutná je psychická stránka celé záležitosti. Člověk dva dny leží, kouká do stropu a přemýšlí, jak sám sebe ospravedlní, až… no ano, jen to vyslovme: pokud bude výsledek pozitivní, budu se muset rozhodnout, zda zabít tohle dítě (ve prospěch mé rodiny, mých tří zdravých dětí, celé společnosti – a samozřejmě i ve prospěch můj vlastní) a žít zbytek života s vědomím učiněného, či mu ponechat vlastní možnost volby. Teprve nyní jsem si uvědomila, do jakého dilematu mě celý ten strašidelný vlak dostal. A že jsem v něm vlastně vůbec nechtěla sedět, že jsem tohle dilema prostě nikdy nechtěla řešit. A že si to vlastně ani nedokážu představit, jaké by to bylo, setkat se s ním ve skutečnosti. Že na něj nemám. Myslela jsem s obdivem a s lítostí na všechny matky a děti, které mu podlehly, musí to být strašné.

Dny čekání na výsledek se táhnou jak smrad. Jsem uvězněna v mezidobí, je to očistec. Poprvé v životě, náhodou, poslouchám Harryho Pottera a pánové Lábus a Zedníček si zaslouží obrovskou poklonu. Jednak mě zabavili, jednak občas i rozesmáli; víc toho nestíhám, vracím se do zaběhlých kolejí rodinného rychlíku. Pomalu ze mě opadává deprese a začínám na ni zapomínat. Pak si jdu do špitálu pro výsledky, sestřička za přepážkou se usmívá. To mě těší, takže to celé bylo úplně zbytečné, povzdechnu si v duchu. Podává mi neoficiální verzi vyjetou z tiskárny. Než ji převezmu, prosím ji, aby vystřihla informace o pohlaví, ale to prý se nedá (neumí pracovat s nůžkami?), lehce něco přeškrtne tužkou, oficiální verzi zalepí (?!) do obálky pro mou PA a oba exempláře mi předá.

Takže i napočtvrté XX.

Zamyšlení nad mou stupňující se fóbii ze zdravotnického personálu mě tedy dovedla k nepříjemné vzpomínce na prenatální diagnostiku a nepříjemný depresivní stav z ní samotné vyplývající. Prostě – mozek si to trochu zkrátil a při pojmech „zdravotnický personál“, „zdravotnické zařízení“, „porodnice“ apod. automaticky najížděl na onen depresivní režim vyplývající z bezmoci se jejich vůli postavit. To přece není v pořádku!

Ovšem nemám alternativu.

A dny plynou.

Ještě před polovinou těhotenství se účastním náborových debat ve dvou porodnicích. V jedné, té a priori sympatičtější, neb mrňavé, všechny pupíkaté matky dostáváme kufříček s reklamními milodary. Promítají nám prezentaci o tom, jak tu u nich porod a následná péče probíhá, ukazují fotky údajně útulných porodních pokojíků, kterým ovšem dominuje polohovací porodní křeslo – to mě příliš neuklidňuje. Nechávám se výslovně ujistit, že se při příjmu budu moci vyhnout rutinnímu zavedení kanyly do ruky.

Na mamimkovském setkání ve druhém špitále, místní velkovýrobně mimin, věší nevědomým krásné bulíky na nos, jak že je u nich porod přirozený. Že totiž každá ze zhruba desíti zároveň rodících matek se může ve svém boxu volně pohybovat, neboť je neustále obmotána a hlídána bezdrátovým monitorem. V řídicí kukani pak sedí jedna-dvě PA a dálkově vyhodnocují jednotlivé grafy. Pro mě je to velice pádný důvod, proč sem už více ani nevkročit.

Kolem 34. týdne probíhá zápis do oné první zmíněné porodnice – návštěva u tamní gynekoložky. Rozhodná mladičká lékařka se na mě zpoza stolu od počítače usmívá, kyne mi směrem k židli a bez prodlevy se mě vyptává na různé iniciály. Poté brejlí do lejster a mumlá si aha, takže čtvrté těhotenství. Nečekaně se vytasí s otázkou, zda bych si v případě císařského řezu přála podvázat vejcovody, protože pokud ano, mohly bychom ho rovnou naplánovat…

Lapu po dechu.

Další podpásovka! Copak jsem sem nepřišla s novým životem pod srdcem? Proč na mě jde s tím, že z jejího pohledu už jsem těžce přes limit, co jí do toho je? Ani se nepředstavila, ale ptá se mě na tak nesmírně intimní záležitost, o které jsem ani neměla čas přemýšlet – přiznám se, ani jsem na nic podobného nepomyslela, přestože nám tento počet ratolestí opravdu bohatě stačí.

Oceňuji předvídavost systému, který mi touto cestou shovívavě udělil možnost se alespoň včas vyjádřit ohledně mých preferencí, při porodu bych v případě akutního císaře asi případný zájem o sterilizaci nestihla nebo ani neměla čas či sílu projevit. Ale způsob, jakým byl dotaz položen, mi přišel naprosto nevhodný.

O měsíc později jsem přišla na první předepsaný monitor (který jsem, společně s vaginálním vyšetřením, s díky razantně odmítla) jen proto, abych to té drahé Mudře napálkovala zpátky. Zaraženě pravila, že si nic takového nepamatuje a prý proč že mi měla něco obdobného nabízet… Odpověděla jsem, že opravdu nevím, proč, ale pamatuju si to setsakramentsky dobře a hlavně si to budu pamatovat ještě hodně dlouho… Zastyděla se, a to mě potěšilo, protože už aspoň nikomu podobnou koninu nevyvede.

Nicméně bezprostředně po návratu z onoho prvního „sterilizačního“ setkání (při kterém jsem se mimochodem opět pro kontrolu optala, zda se mohu ohradit proti rutinnímu zavedení kanyly při příjmu, a tentokrát zněla odpověď: Nikoli!) jsem se prostě začala duševně hroutit. Den jsem proležela na posteli, slzela a nevěděla, kudy dál. Má fóbie dosáhla kulminační meze. Nedovedla jsem si představit, že bych se v přítomnosti třeba i jen této usměvavé mladé dámy byla schopna dostatečně uvolnit a porodit. To nepůjde.

Další den jsem sebrala veškeré síly a došourala se k oné systémem přidělené PA pečující o mě a miminko v průběhu těhotenství. Vylila jsem si srdce a postěžovala na nepřízeň osudu. Pozorně si mě vyslechla a celkem rozumně zhodnotila situaci, že pokud nemám na soukromou PA pro domácí porod a pokud můj muž není ochoten přistoupit na neasistovaný domoporod, tak že se prostě musím duševně smířit s porodnicí a musím se vynasnažit si to tak zle nebrat, vsugerovat si prostě do duše klid, a to i přes zjevnou fóbii. Opravdu mě uklidnila, odcházela jsem od ní vyrovnaná, bez pláče.

A teprve nyní se mohl odehrát zázrak.

…pokračování zítra…

Tamara Precek