Již delší dobu sleduji situaci v České republice. Již delší dobu sleduji, jak lidé v České republice myslí, jak žijí, kam se ubírají. Jako žena, jíž jsem se stala po uvědomění si sama sebe, svých hodnot, své svobody a svých vlastních hranic, bych neodpustila, aby někdo CIZÍ dělal, co se mu zachce s MÝM tělem. Spousta českých žen již stále nejsou ženami, nýbrž rohožkami (při některých porodech v nemocnicích již i roznožkami).

Je mi 22 let, již zítra 23 let. Ve svých 22 letech nechci, aby někdo měl nadvládu nad mým tělem, též když jsem ve své nejsilnější a nejkrásnější chvíli a dávám Život nové bytosti, kromě MNE samé. Nikdo nemá právo dělat s mým tělem, co se mu zachce.
Je to již třičtvrtě roku, co se mi do rukou dostala kniha od Michela Odenta – Znovuzrozený porod. Tato kniha se mnou dokonale souzní, a jsou zde relevantní informace od člověka, který má jako lékař a porodník bohatou praxi. Tato kniha ve mne probudila touhu mít děti.

Nebylo tomu tak dávno (rok a půl), kdy jsme s holkama v práci probírali porod. „No jo to je prostě bolest, tu musíš přetrpět.“ … „A to tě jako nastřihli normálně do pipiny.?“ … Z toho vyšlo moje stanovisko: „Já v životě budu sama s chlapem, já dítě nechci, pokud to má být takhle a já mám trpět.“ Načež starší kolegyně řekly: „K tomu časem dojdeš, uvidíš, prostě holt něco obětovat musíš.“
Já jsem nehodlala obětovat svoji nepřirozenou bolest, ke které jsem se nerozhodla já sama.
Navíc, když si vzpomenu, jak nám v 9té třídě pouštěli v rodinné výchově video s porodem, kde na konci ležela paní s roztaženýma nohama, nějaká švíca jí vrazila ruku do rodidel a prostě vytáhla placentu, komentář videa: placenta nesmí zůstat v ženě ani kousek, nemluvě o tom, jakej ksicht předváděla maminka, když se toto dělo. Toto ve mně zůstalo i do teď, byla jsem 14letá slečna, která si řekla, no tak to teda nikdy.
… a tak jsem chtěla být já a chlap.

Poté mi umřela moje maminka, a já najednou dostala svůj život do svých rukou, dostala svobodu v rozhodování, jak naložím sama se sebou, svým životem.
Postupně měnila stravovací návyky, postupně se probouzela, že svět nefunguje tak jak nám ve škole říkali, že tělo nefunguje tak, jak mne učili rodiče, tak jak říkala paní doktorka.
A to už jsem měnila názor, přišly videa od láskyplné Leily Lee, poté přišel Odent, dále krásně energická videa od Marty Gal a kniha Prvotní Otisky od Artura Janova, který mi vysvětlil většinu mých reakcí a chování. Inu May Gaskin budu mít v srdci navždy.

Momentálně hltám příběh za příběhem. Ale také se nestačím divit, jak sebou ČESKÉ ŽENY NECHAJÍ ZAMETAT v těch nejkrásnějších, nejenergičtějších a NEJSILNĚJŠÍCH chvílích jejich Života. Nechávají se nastřihávat do rodidel, nechávají si tlačit na břicho, dirigovat si od OSTATNÍCH co mají dělat ONY se SVÝM tělem.

… některé chování porodníků ještě obhájí, kdyby neudělal to a to, dítě by zemřelo. Přitom u fyziologických porodů stačí odhodit strach, oddat se sama sobě, a dát dítěti čas.

Ženy, a mladé dívky, prosím čtěte, studujte a informujte se, jak to chodí v okolních státech. Věřte svému tělu, VĚŘTE SAMY SOBĚ, vždyť MY jsme dárkyněmi Života. Učte své dcery toleranci, vnitřní intuici a respektu k SOBĚ samé. Nebuďte rohožkami jak v životě osobním, partnerském i společenském, ani roznožkami na sále porodním. Buďte sebevědomými ženami.

Pokud jde o můj vysněný porod. Nebráním se PA, která splyne s mojí duší, nebráním svému partnerovi, pokud bude chtít zažívat ten krásný okamžik se mnou, naopak vím, že chlapi jsou chlapi a u porodů nechtějí být – ale přiznejme si, ani já jako žena bych nechtěla být u některých řezničin, které se v porodnicích dějí – takže se jim nedivím.

Pokud budu rodit v Česku, tak doma, ať už s PA nebo sama – vím, že jsem natolik silná, že to zvládnu, mám v sebe velkou důvěru. Pokud mimo ČR (jak to vypadá, když nehodlají politici velevážení a soudy, trošku popustit a ty PA u domácích porodům prostě povolit legálně), tak i v některém z porodních domů s podporou lidí a zdravotníků, kteří ví, co znamená, že DÍTĚ ví, kdy má na svět přijít, anebo naopak NEMÁ.

Děkuji Ivaně, že vstoupila do českého povědomí, že se ženám věnuje, tak jak se věnuje, a že svojí práci dělá svědomitě, zodpovědně a se svobodou v mysli (což se o některých českých zdravotnících říct nedá).
Děkuji za knihu Hovory s porodní bábou.

Jako mladá žena a jednoho dne i těhotná žena, rodička a matka bych chtěla rodit s respektem, a chci, aby takto mohla rodit většina českých mladých žen.  Ať už v porodnicích, nebo doma. Proto dejme každému svobodu v rozhodování o sobě samém a svém potomku.

S Láskou,
Veronika Winnigová