Mám doma 4 týdenní miminko. Starší dcera se narodila ve Vrchlabí, které je od nás docela vzdálené, ale shledali jsme to jako nejlepší možnou volbu mezi porodnicemi pro přirozený porod. V průběhu druhého těhotenství se mi ovšem myšlenka „rodit zase v horské nemocnici“ rozplynula. Vrchlabí se zavírá, co teď?

Chvíli jsem to „nechala být“, zhruba pět měsíců před termínem ovšem uzrálo rozhodnutí rodit doma a já se vydala do stověžaté Prahy hledat tu vhodnou porodní asistentku pro mne. PA, které by chodily k porodům doma, jsem objevila, ale daly by se spočítat na prstech obou ruk, no spíš možná i jedné. Ta „moje“ se mezi nimi vyloupla taky. Čtyřikrát jsme se před porodem viděly, buď já u ní, nebo ona u mě, byť nás dělilo asi 140 kilometrů vzdálenosti. Nikdo blíž prostě není. Okolí jsme nechali v blažené nevědomosti a o domporodu i přesném TP se předem nešířili, všechny potencionální negativní energie jsem chtěla omezit na minimum. Muž se mnou ve věci místa porodu souzněl a to bylo hlavní.

Všechno doma bylo nachystáno včetně sbalené tašky a porodního šuplíku. Ostatní potřebné také oběháno, a že je co chystat kolem porodu v domácím prostředí. Porodní plán sepsán, porodnice navštíveny, abychom měli nějaká zadní vrátka. A minul den, který pan doktor dle ultrazvuku shledal termínem, a já byla stále jedno tělo s miminkem. Tlak okolí sílil. Dotazy zda „už“ padaly ze všech stran, můj gynekolog se se mnou rozloučil. V porodnici, kam jsem volala osmý den po termínu, že chci jen na kontrolu a monitor, ze mě byli celý vedle sebe, protože jsem nějak nespadala do jejich tabulek, protože „oni už sedmý den prostě vyvolávají“, tak co se mnou. Tak prý druhý den nástup se sbalenou taškou. Byla jsem rozhodnutá nepřijet, chtěla jsem miminku dát šanci spustit porod samo. Ale nervozita stoupala i ve mně a byla to zkouška trpělivosti. Nechali jsme miminku poslední volný večer a čas na to, aby se rozhodlo samo. Na další den večer jsem měla nachystaný už ricinový olej, který by ho snad popohnal.

V noci devátý den po termínu jsem si 3x odskočila na wc, tělo se čistilo a k ránu mě vzbudily lehké kontrakce (poslíčky jsem nikdy neměla), byly asi tři, musela jsem si je soustředěně prodýchat, ale zase mě nechaly usnout. V šest hodin ráno jsem vstala s mužem na jeho budík a asi po 20 minutách mu oznámila, že se něco děje. Volalo se dule a potom PA. Záhy ještě mým rodičům, ať si přijedou pro starší dcerku a vezmou ji na celodenní výlet, ať můžeme v klidu rodit. Všichni byly na cestě k nám. Já si prozpívávala kontrakce, které byly od začátku po 3 – 4 minutách, opřená tu o opěradlo gauče, tu o komodu. Jiná poloha nepřicházela v úvahu, pokus o leh byl příšerný. Asi tři stahy trávené u probudivší se dcery v posteli taky. Muž mi masíroval bedra. Bylo něco kolem půl osmé a já měla pocit, že po hodině a půl stahů, které nabíraly na intenzitě nějak fest, to přestávám zvládat. Neumím s nimi pracovat nebo co se děje, jak tohle vydržím další třeba 3 – 4 hodiny nebo i víc? Porod 1. dcery trval 7,5 hodiny od odtoku plodovky. Kdyby člověk věděl dopředu, co ho čeká. Kolem osmé se u nás objevila dula a muž se mohl jít věnovat starší dcerce, to už jsem postávala opřená o umyvadla v koupelně, kalhoty šly dolů a pode mě ručník. Vana se napouštěla. Asi 5 kontrakcí vstoje, ale už jsem neměla sílu stát, něco luplo a vyšlo trochu plodovky. Tak přesun do vany a leh na boku s jednou nohou nahoru. Dalších 5 stahů a dula hlásí, že vidí hlavičku. To už se moje prozpívávané „áá“ mění v hodně hučivé „áá“ a už moc neladí a možná připomíná zvuk raněného tygra. Ale pomáhá to. Hlavičku cítím také a ne málo, netlačím, tělo tlačí za mne a samo. Ještě asi 4 kontrakce a je venku hlavička a čekáme na další. Do toho vchází do koupelny manžel a stíhá vyplutí naší druhé holčičky tak akorát.

Je chvilka po půl deváté. Celý porod trval jen 2,5 hodiny. Malá vůbec nebrečí, jen si kníkne a spokojeně se nadýchne a už jsme spolu. Všichni. Hodinu si hovíme ve vaně obě dvě, přikryti červeným ručníkem. Přichází se podívat starší dcera, babička a spol., kteří nikam nestihli odjet. PA přijíždí až hodinu po akci. Lezu za její pomoci z vody a muž chystá pelech v posteli, kam se přesouváme. Zatlačím si na placentu a je venku, asi 90 minut po porodu. Schováváme ji do mrazáku a bude čekat na zasazení stromu pro druhorozenou. Přestříháváme pupečník, PA i dula dělají vše potřebné, uklidí, vypíší papíry, starají se o mne, prohlédnou malou. V poledne si dáme všichni vývar od babičky, která šla rozdýchat domácí porod k plotně, a pak se všichni rozjedou domů. Jen my doma už jsme, takže nikam nemusíme.

Jsem ráda, že se nám splnil sen porodit doma. Byla to pro mne velká zkouška. Jsem ráda, že tu jsou stále ženy hrdinky, které domů k porodům chodí pomáhat. Jsem ráda, že jsem našla svoji PA a skvělou dulu, že jsem našla i vstřícného pediatra, který do toho s námi šel a jsem ráda za velkou podporu svému muži a oporu v něm. Doufám, že tohle všechno najdou i další ženy, které se pro domácí porod rozhodnou. A brzo se nebudou muset ani schovávat. Jsem pro možnost volby a je škoda, že ta v ČR skoro není, a když, tak se musí dělat na tajňačku a potutelně.

A ještě, Ivano díky, za všechno. Viděli jsme se jen jednou na přednášce o přirozených porodech a zpětně jsem potom zjistila, že zhruba v té době jsem s druhou dcerkou otěhotněla. Náhoda?

M.

Předchozí příběhy:
283. Jak se naše malá na svět vyklubala
655. Těhotná
656. Porodnice Vrchlabí se zavírá