Můj první porod proběhl v porodnici ve Vrchlabí. Z počátku jsem byla spokojená, až později mi začaly docházet souvislosti.

Na porod jsem se poměrně intenzivně připravovala. Přečetla jsem knihy – Znovuzrozený porod od Michela Odenta, Novou dobu porodní od Vlastimila Marka, Hovory s porodní bábou od Jany Doležalové, Zdravé těhotenství, přirozený porod od Ingeborg Stadelmann a Aby porod nebolel od Lucie Groverové… a tak jsem měla jasno. Chci přirozený porod s PA bez zbytečných zásahů. Ještě důležitější mi ale přišla péče o právě narozené miminko. Kniha Koncept kontinua od Jean Liedloff úplně změnila mé nahlížení na mateřství a jediná porodnice ve Vrchlabí splňovala mé představy.

Měla jsem jasno až do doby, než mi má gynekoložka oznámila, že vzhledem ke své malé výšce a úzké pánvi to vidí na císařský řez. Mám si to dojít domluvit do porodnice. To byla rána pod pás. S tím jsem vůbec nepočítala. Jakmile jsem navíc zmínila Vrchlabí, hned mi ho začala rozmlouvat, že prý nemají dostatečné přístrojové vybavení ani péči o miminka v případě komplikací. Musím přiznat, že mě totálně rozhodila.

S manželem jsme objeli asi 3 porodnice a Vrchlabí jediné prošlo mými požadavky. A tak jsme jeli v 36. týdnu na registraci a konzultaci s primářem, co si o tom myslí. Tedy o tom, že se miminko nemusí vejít do pánve, jak tvrdí moje doktorka. Primář nám řekl, že je to 50 : 50 a že než se porod rozběhne, že to stejně nezjistíme. Tak jsme se pro Vrchlabí definitivně rozhodli.

Jezdili jsme tam do poradny a přesně v den termínu porodu mi ráno v půl čtvrté praskla plodová voda. Vzbudila jsem manžela, který až do dvou hodin ráno pracoval na pc a spal tedy pouhou chvíli. Zavolali jsme do porodnice, kde nám řekli, že nemusíme pospíchat, že stačí přijet na osmou ráno, co jsem měla plánovanou kontrolu. Tak jsem si znovu lehla, ale voda neustále odtékala, neměla jsem stání, tak jsme vše sbalili a vyrazili na cestu.

Po příjezdu jsem vystoupila z auta, voda chrstla ven a já měla kalhoty celé mokré. Přijala nás úžasná PA, natočila monitor, vyplnili jsme nějaké papíry. Potud bylo vše fajn. Pak se na mě přišel podívat doktor (bylo mu něco přes 80 let!). Vyšetřil mě a hned se do mě pustil, že miminko je moc vysoko a jak to, že nejsem vyprázdněná. Nerozuměla jsem tomu. Co jsem měla udělat? Jak jsem mohla ovlivnit to, jak je dítě vysoko? A jak jsem se měla vyprázdnit, když se mi na záchod nechtělo?

PA mě uklidňovala, že se to určitě rozjede a miminko sestoupí níž. Chvíli mě nechali, jenže když se nic nedělo, navrhli mi klystýr, že prý pak by tam mohlo být místo a miminko se mohlo posunout se dolů. Souhlasila jsem, ač jsem klystýr původně vůbec nechtěla. PA se mi svěřila, že jsem první, komu ho tu dává, ale byla fajn, moc mě uklidňovala. Po tom nepříjemném doktorovi, to byl uklidňující balzám. Klystýr zabral, mimi sestoupilo níž, hurá. Pak se vyměnila služba a nastoupil primář. Zase mě chvíli nechali, ale pomalu přicházející kontrakce se jim zdály moc slabé. A tak během odpoledne si mě primář zavolal, že buď teda ten císař, nebo zkusíme oxytocinovou infuzi. Souhlasila jsem s infuzí.

Kontrakce nabraly na síle, byli jsme s manželem na pokoji, při každé kontrakci jsem mu drtila ruku s tím, že druhé dítě adoptujeme. Opět přišla PA, která mi vysvětlila, jak musím bolest nechat projít a ne se stáhnout, abych udělala miminku místo a to se mohlo posouvat. I toto zabralo, mimi sestupovalo a já se začala otvírat. Pak se vyměnily PA. Přišly dvě, sice ne tak úžasné, ale milé. Průběžně natáčely ozvy miminka a k večeru že mě prý chce primář vidět. Se zapojenou kapačkou jsem došla k primáři.

Řekl mi, že miminku klesají ozvy, že to vidí na císaře. Ale že mě ještě vyšetří. Kontrakce přišla ve chvíli, kdy mě vyšetřoval, a já cítila, jak miminko chce ven. Poznal to i on a tak jsme šli na porodní sál. Jenže já byla tak zmatená, že když zavolali manžela, řekla jsem mu, že jdeme na císaře. Primář vše uvedl na pravou míru a já poslala manžela pryč, nechtěla jsem, aby byl u toho. Pak mi odpojili infuzi a kontrakce zeslábly. PA poslouchala ozvy miminka a primář mě nastřihl, aniž by mi cokoliv řekl. Ptala jsem se, co dělá a on, že nástřih. Ten jsem taky nechtěla. Řekl mi, že při kontrakci budeme tlačit. Řekla jsem mu, že jsou slabé, to prý nevadí, musíme využít každou. Obě sestřičky mi huply na břicho a s tlačením pomáhaly. A asi na 3 zatlačení byl syn venku.

První, co mě zajímalo, jestli je v pořádku. Byl. Měla jsem ho na břiše, pak přišel manžel. Synka po chvíli odstřihli a šel s manželem k vedlejšímu stolu na ošetření. Já vytlačila placentu, primář mě zašil, což bylo dost nepříjemné, a pak jsme se všichni tři přesunuli do pokoje do postele.

Tam jsme oba nadšeně koukali na naše nádherné miminko. Mě ale pak napadlo, že jsme synka nedali přiložit k prsu. Manžel došel pro dětskou sestřičku, která mi ukázala, jak to mám udělat. Po dvou hodinách mě PA vzala do sprchy a pak už jsme byli pořád spolu.

Poporodní péče byla skvělá. Všichni byli milí, ohleduplní, na pokoj klepali, vyšetření probíhalo vždy, když se to hodilo nám, miminko bylo vyspané a nakojené. Když zrovna přišel doktor a já kojila, omluvil se, že dorazí později, že je to vzácná chvilka.

S kojením jsem si ale nebyla jistá, a tak jsem šla vyhledat dětskou sestru. Byl zrovna státní svátek, vyrušila jsem jí od četby knihy. Neochotně sice šla a věta: „S těmahle bradavkama chcete kojit?“, mě docela dost rozhodila. Naštěstí odpoledne dorazila na návštěvu ségra, která měla své dvě děti a uklidňovala mě, že malej saje, a když jsem jí vzala za dětskou sestrou a představila ji jako svou laktační poradkyni, hned nastala změna komunikace.

Celkově jsem měla radost, že se syn narodil přirozenou cestou, ale když jsem šla druhý den po chodbě a viděla, že jiná žena rodila v relaxačním pokoji s hudbou pouze s PA, tak jsem si řekla, že takhle se mi to povede příště.

Až po dlouhé době jsem ale zjistila, že po prasknutí plodové vody nemusí být dítě venku do 24 hodin, jak mi tvrdili. Druhý den, když sloužil ten nepříjemný doktor, jsem se dozvěděla, že on by mě hnal na císaře hned, ale zrovna mu končila směna, když mě přijímal. A primář… ten hned ráno odjel na týden na dovolenou… a mě až nedávno došlo, že jeho urychlování porodu bylo proto, aby to prostě stihl během své směny!!!

Přeji všem, aby se nenechali zastrašit a dotlačit do situací, které vyhovují personálu porodnice a né jim. Já, ač jsem měla teoreticky načteno, tak během porodu jsem plně důvěřovala a nechala se dotlačit k urychlování porodu, ač to nebylo nutné… kdyby primář neodjížděl na dovolenou, mohla jsem v klidu porodit druhý den. Zjistěte si co nejvíce informací a nenechte se natlačit tam, kam nechcete!

Paní Ivaně moc děkuji za její práci, za to, že se snaží prosadit změnu porodnictví v naší zemi a věřím, že se to jednou povede!

Petra