Tento text vznikl jako předmluva k plánovanému českému vydání knihy D.Chamberlaina Pohled do mateřského lůna. Velmi ráda ho zveřejňuji i jako podporu pro samostatné porodní asistentky. Můj porodní i těhotenský příběh už zde vyšly dříve (Všechno zlé je pro něco dobré, Jeden optimistický těhotenský, Pokorně děkujeme).

S láskou Hanka Farkačová

Vědomě i před početím

Připadala jsem si občas jako magor, když jsem, nervózní ze zpožděné menstruace, prosila směrem k nebi „ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne…“. Představovala jsem si, jak tam někde na obláčku sedí dušička a chystá se k nám.

Moje maminka často říkala „Když tě chce pánbůh potrestat, splní ti přání. A já jsem si přála holčičku.“ Až mnohem později jsem pochopila, jak velká láska se za tím prohlášením skrývala, a tak moje cesta ke spokojenému ženství byla poměrně trnitá. Být ženou je přece za trest.

Jedním z důležitých kroků bylo vysazení hormonální antikoncepce, kterou jsem začala brát mnohem dřív, než jsem vůbec měla frajára. Když jsem si přečetla, co to v mém těle dělá za paseku, měla jsem vztek a řekla jsem „už nikdy víc“. Byla jsem uprostřed studia na vysoké škole. „Ty jseš blbá, co když otěhotníš?“ Znělo ze všech stran. Na to jsem neuměla odpovědět, věděla jsem ale, že tyhle jedy ve svém těle nechci. A tak jsem té dušičce na obláčku pravidelně každý měsíc domlouvala „ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne…“.

V posledním ročníku mě čekal semestr v zahraničí. Cítila jsem, že tento pobyt je pro mě klíčový, že tam za každou cenu chci jet, že to bude důležité pro mou cestu k sobě. Před odjezdem jsem měla opravdu velké zpoždění. Doslova jsem šílela. „Ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne… Počkej po Španělsku, pak už tě přijmu. Je to pro mě ohromně důležité, počkej ještě, pak už ti otevřu své tělo i svoji náruč.“ Vytoužená měsíční krev přišla, já jsem nastoupila do letadla a konečně jsem si od toho modlení k obláčku oddychla, protože partnera jsem několik měsíců viděla jen přes skype. A byly to opravdu měsíce pro mě klíčové, naplněné studiem ale i osobním rozvojem. Na svou dohodu s děťátkem na obláčku jsem pomalu zapomněla.

Otěhotněla jsem ještě ten den, kdy jsem vystoupila z letadla zpět v matičce Praze.

Parťák v bříšku

Když jsem to zjistila, zažívala jsem velkou směs pocitů: radost a strach, štěstí a zděšení, hrdost a údiv. Postupně se mezi nimi objevil i jeden, který nebyl můj. Zvědavost a tak trochu zmatek: „Co děláš, maminko, vždyť jsme se tak přece domluvili, přece jsi řekla po Španělsku, no tak jsem tady.“ Náhle se mi připomněla ta zapomenutá dohoda s miminkem na obláčku, že po návratu ze studijní cesty už se mu otevřu. A tak jsme ho přijali.

Otěhotněla jsem neplánovaně a přesto v ten pravý čas. Zažívala jsem úžasné období plné přímo mystických zážitků, které mi nevěří snad ani můj muž. Já bych tomu také nevěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. Ale když jsem komunikovala se svým dítětem v bříšku, byla to ta nejnormálnější věc na světě.

Požádala jsem ho o podporu a pomoc při dokončování studia, zbýval mi poslední semestr a státní závěrečné zkoušky, taky jsem si chtěla udělat řidičák. S pomocí miminka jsem vše zvládla v pohodě a s úsměvem, státnice a zkoušku v autoškole dokonce v jeden den. Pamatuji se, že jsem se cítila jakoby něžně zdrogovaná jeho láskou.

Když jsem si dělala starosti, jak to všechno zvládneme, aby se naše malé narodilo v klidu a v lásce (což v českých porodnicích nebývá zvykem), ozvala se z bříška písnička. Stála jsem na zastávce, lámala si hlavu nad tím, jak obelstít nepřátelský systém a najednou vnímám, že si mimoděk broukám nějakou melodii. Jen jsem to pozorovala a broukala dál, melodie měla stále jasnější obrysy a postupně se začala vynořovat i slova. Vzala jsem papír a tužku a jen jsem zapisovala, co přišlo. Z jednotlivých slov se postupně poskládal popěvek:

Máma moje máma
to je láska nade vše.
Máma moje máma
ta je všechny přemůže.

Pamatuji si, že jsem se v té tramvaji rozbrečela a šeptala: „Taky tě mám moc ráda, maličké“.

A už jsem nepochybovala, že my dva to spolu zvládneme. Jsme přece parťáci.

Taky mi posílal obrázky. Viděla jsem je ve svých myšlenkách, obvykle při usínání. Ve víru obrazů a myšlenek z celého dne se mi náhle za zavřenýma očima objevil obrázek, který nebyl můj. Zářil jasným světlem a přehlušil všechny ostatní myšlenky. Takový obrázek mi malý poslal, i když jsem odmítla vyšetření ultrazvukem. Cítila jsem, že je to tak v pořádku, ale paní doktorka mě notně vystrašila. Požádala jsem malého, aby mi dal najevo, jestli jsem udělala správně. V mých myšlenkách se objevilo malé zářivé srdíčko. „Všechno v pořádku, mami.“

Dokonce jsem i nakreslila pár intuitivních obrázků. Bylo to, jako by někdo jiný kreslil mojí rukou. Nevěděla jsem dopředu, jaký bude příští tah, ale poté jsem věděla, co který tah a která barva znamená. Takhle jsem se dozvěděla, že čekáme chlapce.

Pár týdnů před porodem jsme spolu složili ještě jednu písničku na melodii, kterou jsme spolu poslouchali u táborového ohně.

Náš čas už končí, voda mizí v tmách,
náš čas už končí, lásko má.
Náš čas už končí, lásko má,
a nás teď čeká velká práce, víš,
na svět je cesta daleká.

Budu Ti zpívat, písně krásné pět,
budu Ti zpívat, lásko má.
Budu Ti zpívat, lásko má,
o tom, že krásné místo k žití
skýtá ten náš svět.

Budu Tě chovat, v náručí Tě nosit,
budu Tě chovat, lásko má.
Budu Tě chovat, lásko má,
to abys věděl, že v náručí mém
bezpečí vždycky nalézáš.

Budu Tě kojit, potravu Ti dám,
budu Tě kojit, lásko má.
Budu Tě kojit, lásko má,
a s velkou láskou tělo mé
se o Tě postará.

Budu Tě líbat, tělíčko Tvé hladit,
budu Tě líbat, lásko má.
Budu Tě líbat, lásko má,
prostě jen proto, že Tě ráda mám,
prostě jen proto, že jsi náš.

Budu Tě chránit, podporu Ti dám,
budu Tě chránit, lásko má.
Budu Tě chránit, lásko má,
to abys věděl, že vše se zvládnout dá,
to abys věděl, že nejsi sám.

Budu Tě učit, vše co sama znám,
budu Tě učit, lásko má.
Budu Tě učit, lásko má,
že pravda vroucí v čistém srdci Tvém
jen pro Tě vždycky zaznívá.

Já porodím Tě už brzy, porodím Tě,
já porodím Tě, lásko má.
Já porodím Tě, lásko má,
a od té chvíle, navždy budu
pro Tě máma Tvá.

Poslední komunikace proběhla pár dní před porodem. Měla jsem opět obavy. Už jsem se nebála porodu, ale nikdy jsem ještě nepečovala o žádné miminko, nevěděla jsem, jak se to dělá, co když to nezvládnu… Při jednom meditačním cvičení jsem se ho zeptala, proč si vybralo za rodiče právě nás. Odpověď zazněla sborovým hlasem našich srdcí: „Protože vy dva jste pro mě ti nejlepší.“

Náš syn vplul do naší náruče v klidu a lásce tak, jak jsme si to spolu představovali. V bazénku v naší ložnici, za přítomnosti svého táty a jedné úžasné porodní báby. Měl doširoka otevřené oči a vůbec neplakal. A jak to bylo dál? Za ten necelý rok, co už je na světě, už se samozřejmě něco naplakal, dokonce i navřískal. Ale nikdy se nestalo, že bych nevěděla proč nebo co s tím. Za nedlouho oslaví svoje první narozeniny a já se opět modlím k obláčku: „Teď ještě ne, ještě vydrž, teď ještě ne, počkej, až tvůj bráška trochu odroste, budu pak mít na tebe víc času, teď ještě ne…“

Nápěv naší písničky od táborového ohně.