Nikdy jsem netušila, jak podivuhodným a podnětným čtením může být taková zdravotnická dokumentace. Například jsem do ní nahlédla, když mi napsali, že jedním z mnoha důvodů rozstřižení mých genitálií bylo to, že „porod se protahoval“. Takže, kdybyste to náhodou netušili, porod prvorodičky o celkové délce asi 2 hodiny (z toho II. doba porodní 28 minut) je protahovaný porod. Mimochodem, podle mého názoru trvala I. doba porodní alespoň o hodinu déle, ale co já tak o tom můžu vědět, jsem jen rodička.

Další důvody epiziotomie byly dále například první porod a těhotenská cukrovka. A samozřejmě, především to byla prevence před velkým devastujícím poraněním hráze s následnými komplikacemi (celým strašným výčtem vás zatěžovat nebudu). Předpokládám, že váha mého dítěte (2720g) pravděpodobnost takového poranění ještě zvýšila. A vůbec se skláním před moudrostí doktorů. Z následků toho příšerného natržení bych se jistě vzpamatovávala déle než zatím těch sedm měsíců z epiziotomie. Už se vlastně nedivím, že podle České lékařské komory i podle náměstka Klatovské nemocnice je vedení porodu a rozhodnutí o epiziotomii plně v kompetenci lékaře – pak vlastně ani nezáleží na tom, jestli neinformovaná rodička dala nějaký informovaný a nezmanipulovaný souhlas. Nebo jestli si ta bláznivá ženská někam napsala, že epiziotomii z preventivních důvodů nechce. Člověk je holt musí chránit před jejich hloupostí i proti jejich vůli.

Výhradně v kompetenci lékaře je mimochodem i tlačení na břicho, aniž by se vás někdo ptal. Ono se to totiž správně nazývá „přidržení děložního fundu“ a je to v souladu s doporučením České gynekologicko-porodnické společnosti.

Ale nějak jsem odbočila od pozoruhodné zdravotnické dokumentace. Copak tu dále máme? Nějaký graf intenzity bolesti. Zde jen žasnu nad schopnostmi našich zdravotníků, kteří přesně zaznamenali, jakou bolest jsem cítila po celou I. dobu porodní – i když tam většinu doby nebyli. Pak není divu, že ta křivka vůbec neodpovídá mým pocitům, ale na druhou stranu chápu, že ty pocity rodičky jsou takové neměřitelné. A například pocit spokojenosti rodičky s porodem se taky měřit nedá, v dokumentaci nic takového nevidím. Je pravda, že třeba u nás by to bylo celkem zbytečné, české rodičky jsou spokojené všechny, protože máme skvělé porodnictví.

Tady je vloženo něco jako výkaz. Statistické hlášení – zpráva o rodičce. Žádné závažné komplikace těhotenství a porodu. A komplikace za porodu jen jedna – epiziotomie. To je nějaké divné. Epiziotomii mi přece provedla paní doktorka Haasová. Ale to by znamenalo, že lékaři způsobují ženám komplikace. Ne, tomu nemůžu uvěřit. Bylo by přece absurdní, kdyby lékaři sami způsobovali komplikace. Jako hloupý laik tomu asi jenom nějak nerozumím.

Lékaři přece ví, co dělají, konečně na to mají vzdělání. Těch zkoušek a atestací! Jenom se dozvědět základní věci o přirozeném porodu musí být těžké, jistě jen na to je pár samostatných přednášek. A pak navíc všechny ty patologie a rizika. Ještěže naši lékaři umí problémům předcházet, i když občas tou prevencí musí způsobit i nějakou menší komplikaci, třeba rozstřihnout vaginu. Taková maličkost a tak užitečná. Snad i Světová zdravotnická organizace nebo v tomto ohledu zaostalá Skandinávie se časem budou od našeho pokrokového porodnictví učit. Víte, kolik tam musí mít zmrzačených a roztrhaných žen? U nás mají ženy jen takové neškodné a roztomilé (a především hezky rovné, přímo ukázněné) jizvičky, to se vůbec nedá srovnat. A vidíte, i u nás se najdou nevděčnice, které si stěžují na špatné hojení, krátkodobě i dlouhodobě bolestivý sex a podobné detaily, jenže pro dobro celku se prostě musí něco obětovat. A třeba ten sex už matky stejně tolik nemusí.

Ale to víte, ženy a hormony zmítané rodičky zvlášť (ještěže porodníci jsou tak často muži). Kolikrát se stane, že doktoři vedou ten porod tak hezky a ještě se jim do toho rodící ženy pletou. Třeba já jsem nechtěla oxytocin na porod placenty, asi z nějakého náhlého vrtochu. Je jasné, že to nesli nelibě. A vida, tady to i zaznamenali. „Odmítla aktivní vedení III. doby porodní!!!“ Tři vykřičníky. Nedivím se jim, představte si takovou drzost od doktorkou krásně vedené rodičky. Chudáci doktoři si nejspíš ani neumějí představit, že by nějaká rodička odmítla být odborně vedena. A hlavně aktivně. Představte si, kolik aktivity od doktora vyžaduje, když musí aktivně vést všechny tři doby porodní. Ne jenom jednu nebo dvě, ale tři. Nikdo se nemůže divit, když si tuhle námahu chce krapet ulehčit a trošku vše urychlit. A naopak, představte si, jak si odpočine rodička, když je za ni aktivní někdo jiný. To pak může být klidně celou dobu pasivní, vždyť i to miminko z ní většinou vytáhnou a ona si jen tak leží. Je to u nás zkrátka pěkně a promyšleně zařízeno – to víte, pokrok vědy se nedá zastavit. I když všude jsou zpátečnice, které si neváží výdobytků civilizace a nejradši by rodily bez doktora, asi někde na stromě nebo v jeskyni.

Ale zpět k odmítnutému oxytocinu. Pak je celkem pochopitelné, že mě paní Haasová zapsala jako rodičku nespolupracující a neukázněnou. Je fakt, že jsem nad tím dost hloubala. Až na ten oxytocin jsem totiž v podstatě poslouchala na slovo, i v nejhorších bolestech. Poslušně jsem vylezla z vany na monitor i na vyšetření, poslušně jsem klesla na porodní lůžko, poslušně jsem se snažila tlačit podle pokynů. Že by ta neukázněnost souvisela s tím, že jsem občas křičela bolestí? Třeba při vyšetření? Že jsem to příšerné vyšetření ukázněně nezvládla v klidu a s úsměvem? Napadá mě, že by se třeba dalo napsat „rodička pro silnou bolest těžce snáší vyšetření“, ale uznávám, že slovník lékařů je takový nějaký… údernější.

Slovo ukázněnost si spojuji spíš se školou („Děti ukázněně seděly v lavici.“), ale ani tam teď ukázněnost není moc v módě, spíš se preferuje možnost svobodného vyjádření a podobně. Vůbec jsem netušila, že pro rození je kázeň tak důležitá. Vždycky jsem si myslela, že porod může být i tak trochu chaos. No, člověk se pořád učí.

Ale pořád mi nešla z hlavy ta nespolupráce. Pak jsem si sáhla do svědomí. To asi, že mi nešlo tlačit vždy přesně podle pokynů. Uf, ještěže si nevšimli, že jsem v porodním plánu měla něco o upřednostňování spontánního tlačení. Když mi pořádně nešlo ani řízené tlačení, to spontánní by určitě dopadlo ještě hůř. A to mě prosím řídilo tolik lidí. A tak hezky mě všichni obstoupili, abych se necítila sama. Všichni se mi koukali mezi nohy, takový zájem o mě projevovali… A já? Až se stydím to napsat, ale nějak jsem to neuměla pořádně ocenit. Tak děkuji svému zaujatému publiku aspoň dodatečně. Jak to říkají herci v děkovačkách? Bez vás všech bych to nedokázala. I když jsem původně napsala do toho svého porodního cáru – eh, pardon, plánu – cosi o soukromí a intimitě. Díkybohu, že porodnice umí navést zbloudilé ovečky na správnou cestu.

Samozřejmě, takové blbosti jako porodní plán ve zdravotnické dokumentaci nejsou. Snad bych mohla předstírat, že jsem ani žádný neměla – teď, když si čtu o tom, jak paní doktorka hezky vedla můj porod, skoro se stydím, že jsem si troufala se jim plést do toho, co dělají s mým tělem a s mým dítětem. Už chápu, že se na mě někteří za tu opovážlivost trochu mračili a že se to hlavně paní doktorky dotklo, dokonce mi chudák musela připomenout, jak dlouho na to studovala. Jen mi neprozradila, kolik má atestací, to pan primář se mi pochlubil, že má hned dvě. Je na ně pochopitelně patřičně hrdý a jen tak s nějakou rodičkou bez atestace se nebaví. Tímto se tedy kaji, že jsem se s ním vůbec pokoušela diskutovat (slovy vedení nemocnice jsem byla „v opozici“).

Musím se k něčemu přiznat. Před porodem jsem byla natolik nepoučená, že jsem myslela, že dítěti po narození bude líp u mě než v odborných rukou personálu, přitom aspoň těch pár minut u nich vážně potřebovalo. Tak třeba, jak jsem všelicos vyčetla (na takových těch nedůvěryhodných neodborných portálech nezaštítěných Českou gynekologicko-porodnickou společností), napsala jsem si přání – neměřit a nevážit dítě hned po narození. Vůbec jsem nevzala v úvahu, že až budeme posílat babičkám SMS o vnoučeti, musí tam být váha a míra. Naštěstí pan primář na takové hlouposti nedbal.

Opravdu vážně jsem se ale vyděsila, když mi pan náměstek nemocnice napsal, že kdybych měla dítě hned na břiše, tak vzhledem ke konvexitě mého břicha a k mému neklidu po porodu mohl „hrozit pád dcery na podlahu s jejím následným zraněním“. Mohla jsem své dítě i zabít! Konvexitu jsem si musela najít ve slovníku – je to vypouklost. Naštěstí mé břicho do deseti minut spuklo – usuzuji tak z toho, že pak už se o dceřin život tolik nebáli. I když i v porodnici mě pro jistotu pořád kontrolovali. Jednou jsem vyšla na chodbu s dcerkou v náručí a sestra ji hned musela zachránit – proč ji nevezu v postýlce? Mohla by přece spadnout na podlahu. Vidíte, čtyři dny v porodnici a jen za tu dobu jsem dítě svou nezodpovědností dvakrát málem zavraždila. Snad by stát doktorům a sestrám mohl platit i nějakou stálou asistenci ve všech domácnostech s kojenci. Život a zdraví dětí je přece to nejdůležitější, což si jejich rodiče a hlavně matky vždy neuvědomují.

Jen bych měla drobnou výtku – neklidná jsem byla hlavně poté, co dceru proti mé vůli (ano, vím, že tehdy jsem byla ještě nepoučená a pořád jsem měla nějak dojem, že by jí v mém náručí bylo líp) vyšetřovali. Doktoři jsou ale laskaví a poučí matky rádi, dokonce je umí opravdu jemně upozornit, že o svém dítěti nemohou bez odborné pomoci jen tak rozhodovat: „Vaše dodatečná argumentace, že dcera byla v pořádku a tudíž nevyžadovala základní vyšetření pediatrem mimo břicho matky, je neodborná a zjevně zavádějící.“ Na rozdíl od matky „bezpečnost a dobrý zdravotní stav novorozeného dítěte je pro pediatry absolutní prioritou odbornou a etickou.“ Je moc hezké, že v porodnicích dnes dbají i na etiku.

Dbají i na to, aby jim nikdo nenarušil zažité a ověřené postupy, čemuž úplně rozumím, zvyky jsou dobrá věc. Já taky každý rok ráda zdobím stromeček, bez toho by to nebyly ty pravé Vánoce. A bez okamžitého změření a zvážení by to zas nebyl ten pravý porod pro klatovskou porodnici, to chápu. Akorát třeba leckde v Africe mají takový hloupý zvyk, že tam obřezávají holčičky. V našich vyspělých zemích ale nic takového nehrozí. My jsme už osvícení a máme jenom dobré zvyky. Tady se nikomu zbytečně genitálie neřežou a nemrzačí.

Dokonce i po porodu jsem nebyla úplně spokojená, tak moc mě ovlivnily všechny ty nedůvěryhodné informace od zdivočelých porodních asistentek a zpovykaných takzvaných lesan. Ano, přiznávám to, troufla jsem si i stěžovat. Teď už jsem naštěstí zmoudřela, už třeba vím, že v mém zájmu je porod zdravého dítěte – předtím jsem to nevěděla, to mi museli napsat. Také mi ani nemuseli psát, že jsem měla štěstí na vysoce erudované a zkušené lékaře a zdravotníky, kteří nijak nepochybili. To už mi došlo. A sama jsem sebekriticky uznala, že když se mi nezdály některé poznámky nebo chování personálu, jsem asi přecitlivělá. No a když si někdy nejsem úplně jistá, jestli více než půlroční bolesti a problémy po nástřihu jsou „výsledkem bez jakýchkoli komplikací“ a „bez dalších následků“, asi to bude souviset s kojením a tak. Prostě ty hormony.

Takže závěrem bych apelovala na všechny rodičky: Važte si lékařů! Konají jedině ve vašem nejlepším zájmu. Mají vysoké vzdělání a hodně atestací, takže ani chybovat nemůžou. Navíc celý porod aktivně vedou a spolu s porodními asistentkami se poctivě snaží o to, abyste se vy moc namáhat nemusely. Jsou tak obětaví, že to v podstatě odrodí za vás. A vy zažijete většinou jen třeba dva tři porody, to někteří doktoři porodili už tisíce dětí. A pak se ještě najdou ženské, které jim do toho mluví, jako kdyby o porodu něco věděly jen proto, že samy rodily a něco si k tomu vygůglily, různé zahraniční studie a takové podobné věci, které se České republiky vůbec netýkají.

Jo a málem bych zapomněla. Ukázněnost, dámy. Kázeň je pro porod to nejdůležitější.

Petra

Předchozí příběhy:
793. Měla jsem porodní plán…
870. Proč nebyl respektován můj porodní plán