Ráda bych se podělila o zážitky z našeho porodu.

Byl den 39+1, 6. srpna, dusno a mě bylo celý den špatně, už předchozí noc mě brali bolesti do kříže, tak jsem si na doporučení PA zalezla do postele s horkou lahví. Celý den jsem se malátně potácela po bytě a říkala si, že takhle snad nemůže vypadat začátek porodu. Bylo mi trochu jako kdyby na mě lezla nějaká chřipka + ty bolesti do kříže a bolesti v podbřišku. S PA jsem si volala a usoudili jsme, že to nic není, že to jsou jen poslíčci, které jsem občas cítila už nějakých pár týdnů předtím, jen tyhle byly silnější.

Nicméně, k večeru se ony bolesti (budu je nazývat vlnami) zesilovali a kolem desáté večer jsem byla už v tom – v procesu porodu, i když tomu můj muž ani PA ještě nepřikládali žádnou váhu. Jsem přeci prvorodička! Vlny přicházeli asi cca každou čtvrt hodinu, trvaly tak nějak kolem 30s a pak se to vše stupňovalo. V této fázi se mi nedařilo představovat si vycházející slunce, jak nám řečeno kurzu hypnoporodu, nějak mě ty vlny přemohly a chvílemi jsem trpěla. S každou vlnou jsem se zvedla a chtěla utéct, ale od té bolesti utéct nešlo, cítila jsem jí hlavně v kříži. S PA jsem si psala sms, nějak mě nenapadlo jí vůbec zavolat. I když mi říkala, že kdyby se cokoliv změnilo, mám jí zavolat. Takže si hopsám na míči nebo jsem ve vaně ve víru oněch vln a v pauzách mezi nimi píšu smsky své PA. Ona z toho tedy usoudila, že se tak moc neděje, když zatím nevolám 😀

V 11:30 h večer mi při jedné vlně praskla voda. Bylo to takové příjemné, pocítila jsem úlevu, jak ta mokrá teplá tekutina šplouchla na zem a stekla po mých stehnech. To můj muž zpozorněl a připustil, že už asi rodím! Začal mi vše kolem připravovat, svíčky, ručníky a začal být mírně nervózní.

PA píšu sms, že mi voda praskla, sděluji jí, že je narůžovělá a nezapáchá a že cítím nutkání tlačit. PA volá, jestli mohu v pochvě nahmatat hlavičku. Strkám si prsty do pochvy a říkám jí, že to nejde, že mi tam v tom něco brání! A ona to už byla hlavička, jen mě to vůbec nenapadlo! PA říká, že vyráží za mnou.

To tlačení nevycházelo z mé hlavy, jako že TEĎ musím tlačit. Moje tělo SAMO tlačilo, a to byla taková síla! Bylo to úplně jiné, než ty vlny předtím, už jsem necítila bolest, jen ten obrovský tlak. Stihla jsem si ještě dojít na wc a pak se přemístila do vany. Ztrácím přehled o čase a prostoru, můj muž je u mě a já velice oceňuji, že na mě nemluví a nedotýká se mě, jsem při vlnách plně ponořená do sebe. On je tam jen se mnou. Při každé vlně vydávám zcela přirozeně velice hluboký zvuk. Jinak to ani nejde. Mezi vlnami se cítím úplně klidná, připadám si trochu jako omámená  Při další vlně cítím, že se hlavička posunuje směrem dolů, jako by se miminko odrazilo, cítím to v podbřišku. Sahám si mezi nohy a cítím vyklenutí, tvar hlavičky. Ještě ale nevychází ven. Dovoluji mému muži, aby si také sáhnul, oba žasneme!

Volá mi PA, že už stojí venku před dveřmi, muž jí jde dolů otevřít… Jsem teď v koupelně sama. Další zatlačení, vykoukne temínko a pak opět zaleze dovnitř. Další zatlačení, venku je vršek hlavičky, nahmatávám čelíčko – hladím ho a říkám svému miminku, jak moc ho miluju, jsem v slzách štěstí. Při dalším zatlačení vychází celá hlavička a záhy na další zatlačení maličký vyklouzne ven. Vidím jeho obrys pod vodou pode mnou. V tom se ve dveřích koupelny objevuje moje PA. Vytahuji miminko z vody, hodně pláče, ale tím alespoň víme, že je v pořádku, tisknu ho k sobě, přichází i manžel. Náš Raphael je na světě! Už nepláče. Jsem úplně omámená štěstím a láskou… Je 1:55 ráno.

Už si přesně nepamatuji, co se odehrávalo, chvíli jsme takto byli ve vaně, a pak jsme se společně s miminkem přesunuli z vany na podlahu na přichystané osušky. Nekonečně dlouho se na sebe díváme… Prohlížím si pupečník, je hodně dlouhý, celkem tlustý. Malý se přisává k prsu, ke kterému ho, na pobídnutí mojí PA, přikládám. Poté vychází placenta, vše je v pořádku, je celá. Zranění nemám, až na oděrku, žádná. Krev v pupečníku už dotepala, můj muž ho přestřihává. PA kontroluje miminko kousíček ode mě, zatím co já se sprchuji.

Strávili jsme celé ráno a den společně s mužem a naším Raphaelkem v posteli. Ten pocit je tak úžasný! Nikam jsme nemuseli, bylo nám dobře, oxytocin fungoval  ani unavená jsem nebyla  Následující dny po porodu jsem byla čilá a cítila jsem se moc dobře. Užívala jsem kapsle z placenty.

Trochu mě mrzí, že nebyl přímo u toho, když malý vyklouzl ven… Uvědomuji si ale, že při vizualizaci mého ideálního porodu jsem si představovala, že rodím sama, tak možná proto  a možná proto to nestihla ani PA.

Porod jsem měla tedy přesně takový, o jakém jsem snila!

S Ivanou K. jsem se nikdy přímo nesetkala, ale hodně žen, které ji kdy potkaly, o ní krásně mluvily.

Veliké Díky všem ženám, které tu své porodní příběhy už sdílely. Moc mě inspirovaly a posílily! Všem ženám přeji krásné porody a hodně důvěry v sebe samé a v moudrost vašeho těla 

Kateřina Dixon