Jsem matkou dvou synů.

Michaelovi je čtyři a půl roku a Danielovi tři a půl měsíce.

Po březnové bouři roku 2010 ve večerních hodinách přišel na svět Michael. V panelákovém bytě na železnobrodském sídlišti Vápenka. Porod nebyl dlouhý, ale bolel. Byli jsme s manželem sami, bez porodní asistentky a bez zkušeností, pouze s mým odhodláním a přesvědčením, že vše proběhne v pořádku. Proběhlo. Michael se narodil v plodovém vaku. Krásné děťátko. Já jako matka jsem se však těžko vyrovnávala s tlaky, které jsem zažívala v průběhu těhotenství a také posléze po porodu… Vše se promítlo do poporodní deprese, která trvala velmi, velmi dlouho. Obtížně jsem nesla skutečnost, že své děťátko nekojím (nepodařilo se…)…

Tato část životního příběhu byla pro mě radostná i bolavá a poskytla mi mnoho „učebního materiálu“, který mě velmi posunul a dnes se na něj již dívám s pochopením a potěšením, které je podpořeno tím, že nám synek dělá velikou radost a také prozřením, léčením a zahojením ran, které nastalo při nádherném a silném zážitku z porodu Daniela… Jeho příběh vám chci vyprávět…

Konečně! Dvanáctý týden těhotenství je za mnou a já mám šanci donosit děťátko… Mám trošku obavy – již několikrát jsem v prvním trimestru potratila. Vím ale, že sny se v životě plní. Přála jsem si bydlet v kruhovém prostoru. Žiji v jurtě… s přírodou. Na venkově. Přeji si plno dětí. Je to přání tak silné, že k nám chodí děti z okolí a občas je nás tu všech opravdu hodně. Tak proč bych neměla mít ještě děti své? Jako malá jsem si slíbila, že svému dítěti neprovedu to, co se stalo mně. Nepřeji si jedináčka… Tohle minimalistické pojetí rodiny mě neláká.

Máme návštěvu – tetičku Anu z Havaje a jejího dospělého syna. Věnuji se jim, starám se o ně, doprovázím je na cestách, leccos pro ně zařizuji. Řeším spousty potíží. Svých i svých hostů. Rok 2013 je rok zkoušek a kotrmelců. A ten závěr :)… No, alespoň se nemůžu příliš zabývat svou úzkostí z toho, že zase můžu přijít o děťátko, které jsme počali na podzim a jež by mělo přijít na svět někdy začátkem léta.

Tetička odjíždí a mně se ulevuje. Vklouzla jsem do druhého trimestru a už cítím děťátko, začíná mi růst bříško. Těším se, že se tentokrát svěřím do rukou Ivany. Lékaře, pokud nebude skutečně potřeba, navštěvovat nebudu. Podnikám výlety do Prahy. Nejprve do Blančiny a Ivaniny školy, pak do poradny v Áčku. Všechno je v pořádku. Cítím se výtečně. Čím víc se blíží porod, tím je mi líp. Zvažuji, kde porodím. Na domácí porod si nečiním ambice, protože vím, že by byl bez asistence (česká legislativa není nakloněna domácím porodům), s čímž s partnerem nemáme ty nejlepší zkušenosti. Uvažuji o možnosti ambulantního porodu v Jilemnici.

Jednoho dne, již ke konci těhotenství, se ocitám v Liberci – starší synek má hodinu houslí – a poté neplánovaně navštívíme přednášku Lucky Suché Groverové. Moje síla roste a já pojímám jistotu, že porodím doma sama. Neblahou zkušenost s předchozím neasistovaným porodem v přítomnosti manžela se rozhodnu řešit tím, že partnera k sobě vůbec nepustím, aby mi nerušil mé ženské kruhy… Jen ke konci si dopřeji pomoc své sousedky a milé přítelkyně v jedné osobě, Lufky, která se mnou prošla Ivaniným výcvikem. A možná přijede Blanka, vzdálená asi hodinu cesty autem, i s porodním bazénkem.

Je středa 11. června 2014. Už několik dní cítím blížící se porod. Nemám však času nazbyt. Uklízíme seno. Řešíme jedno nedorozumění a neplánovaný odchod čeledína. Navečer mám jít na jógu. Dnes výjimečně pojedu autem. Mám za úkol předat klíč od tělocvičny. Na zítra jsem si naplánovala předporodní večírek v mé oblíbené kavárně v Železném Brodě…

Když v půl osmé večer opouštím kruh jóginek, dávám ještě malou šanci možnosti, že se zítřejší setkání v kavárně uskuteční. Při příjezdu domů ale už vím, že ne. Seno je uklizené. Petr odpočívá před jurtou v houpacím křesle. Posílá mě na půdu stodoly vypnout Rosťovo rádio. Dolezu do půlky žebříku a dál už ne. Musím s pravdou ven. Svěřuji se Petrovi, že brzy porodím. On má ještě naštěstí v plánu odvézt naši děvečku Aničku do Železného Brodu. Posílám s ním Míšu, staršího syna. Sama odcházím domů a připravuji si prostor. Pak zalévám bezové květy na sirup. Prodýchávám a prozpívávám kontrakce.

Přichází Petr, už je zpátky. Klepe na dveře a ptá se, zda může jít dovnitř. Synek prý usnul v autě. Posílám ho za ním, nechci společnost, zamykám se. Mezitím jsem napsala zprávu Lufi a Blance. V té chvíli je ale jasné, že Blanka nestihne přijet. Moje tělo už tlačí. Spontánně volám o pomoc. Vtom se u zadních dveří objeví Lufi a nese rozmarýnu. Připravuje mi rozmarýnovou vodu na koupel.

Vychází hlavička. Volá Blanka. Lufi jí popisuje, co se děje, ani ji k sobě nepouštím, celý proces mám ve své vlastní režii. Za chvilku je děťátko venku a já je držím v náručí. Chlapeček. Daniel. Je půl desáté večer. Od chvíle, kdy jsem přišla z jógy, neuplynuly ani dvě hodiny.

Miminko chvilku pláče, ale brzy se utiší. Jsme spolu, děťátko přikryté plínkou a ručníkem. Lufi zavolala Petra, který je celý překvapený, že už máme synka. Vrací se ještě do auta pro Míšu a ukládá ho do postele. Po chvíli rodím placentu. Pak se na chviličku vzdaluji, jdu se do vany omýt. Co nejrychleji se ale vracím, abych dovolila miminku přisát se k prsu.

Lufi mezitím poklidila, promluvila s Petrem a odchází. Naše rodina zůstává sama – na začátku klidné letní předúplňkové noci.

Pupečník postupně dotepává. Půl hodiny po půlnoci oddělujeme Danečka od placenty. Přikrývám nás vlastnoručně uháčkovanou dečkou. Je červeno fialová. Možná díky tomu Daneček ožívá a vykaká se. Ještě jednou vstát a otřít miminko :). Pak všichni společně usínáme…

Danieli, vítej mezi námi v tomto světě. Vybral sis krásný a rychlý vstup do života. Kéž tě štěstí a zdraví v životě provázejí…

JM

První porodní příběh: 501. Michael „Opu“ a já