S paní Ivanou jsem se nikdy osobně nesetkala, ale hodně jsem četla od ní i o ní. Obdivuji, co pro maminky a jejich děti dělá. Je těžké se ve vánici postavit rovně a jít krok za krokem proti větru. Zvláště, když se zdá, že jde člověk sám, když vás vítr občas smete stranou, nebo vám něco hodí na hlavu. Přesně tak na mě působí cesta, kterou se paní Ivana vydala a já si ji za to neskutečně vážím. Chtěla jsem, aby jí i ten můj příběh podpořil a ukázal, že i když není vidět na krok, nejde sama. Spoustu nás inspirovala a jdeme za ní. Kolikrát nás vedou její kroky a v duchu ji za to děkujeme. Proto jsem příběh poslala. Chci, aby věděla, jak moc pro ostatní udělala a jak moc pomáhá a že je spousta lidí, kteří si toho váží a stojí při ní.

Je to už 5 měsíců, co k nám přišla na svět naše malá Matylda.

Byla u nás před tím už dvakrát, ale pokaždé odešla dřív, než se stihla narodit. Pokaždé jsem dlouho a hluboce truchlila. Při třetím těhotenství se navíc v děloze objevil myom, a nakonec jsem prodělala angínu. Tolik jsem se bála. Nakonec jsem ale pochopila, že dušička, která k nám přišla, rozhoduje sama za sebe a je jen na ní, jak dlouho s námi bude chtít zase pobýt. Dala jsem jí svobodu a tím sobě klid a důvěru v to, že SE DĚJE TO NEJLEPŠÍ PRO MĚ A MÉ DÍTĚ 🙂

Během těhotenství mě lékařka neustále strašila riziky a chtěla zasahovat. Už ve 30.tt chtěla „ukončovat těhotenství“ kvůli vysokému tlaku (který byl spíš z ní :-)). Odmítla jsem i žádanku do nemocnice a cítila jsem, že vše je, jak má být. Na předporodním vyšetření ve Šternberku mi bylo řečeno, že tohle těhotenství nemůže skončit spontánně, a byla jsem na den termínu objednána na císařský řez. Zavolala jsem, ať mě nečekají, a jela jsem do Krnova. Tam chtěl pan primář 7. den po termínu (v pondělí) vyvolávat, ale ani s tím jsem nesouhlasila. Vše bylo v pořádku a to, co ho k rozhodnutí vedlo, byly jen jeho obavy, ne moje.

V neděli večer se mi začalo dělat zle, že se zase budu dohadovat a zase si poslechnu, jak děťátku ubližuju, až jsem si namíchala huhukoktejl (ten ricinový), vypila a šla spát.

V 1h v noci to pomalu začalo, PA v pondělí ráno přijela a ono to přestalo, odešla se projít a zase to začalo, vrátila se a přestalo…. až odjela domů. O půlnoci přijela znovu a už zůstala. Celé úterní dopoledne jsme se procházeli s manželem po naší zahradě mezi kopretinami v doprovodu naší fenky. Po obědě jsem už cítila, že za hodinu cestu v autě už neusedím (od Olomouce do Krnova), tak jsme vyrazili.

V Krnově jsme byli ve 14h, udělali vstupní rutinu a za 2 hodiny znovu, protože se vystřídali lékaři. To bylo naposledy, co jsem nějakého doktora viděla. Nechali nás jen s manželem a naší PA na porodním pokoji a občas nakoukla místní PA. Já o ní ani nevím. Na zemi mi nachystala krásné zázemí s žíněnkou a sedacím pytlem. Bylo mi tam příjemně, v pološeru, s vůněmi, kterými mě moje PA podporovala a s manželem, který tam prostě byl. Klidný, tichý.

Chodila jsem mezi sprchou a pokojem, dařilo se mi vlny krásně vydýchat, občas vyzpívat a protancovat. Občas mě překvapilo, když se charakter vln najednou změnil a pak jsem pocítila bolest. Ale když jsem nechala tělo, ať si s tím poradí, byly to zase spíš jen takové tlaky. Celý porod byl krásný. Zpívala jsem a zpívala. Konečky prstů jsem nahmatala hlavičku miminka, hladila ho po vláscích a povzbuzovala ke zrození. Porod už začínal být dlouhý a ke konci už jsem byla dost unavená. Miminko sestupovalo pomalu a najednou jsem ztrácela síly a optimismus a do očí se mi hrnuly slzy.  A to PA zahlásila, že to už vypadá na poslední hodinku, když už člověk nemůže. A bylo to tak.

Cítila jsem, jak hlavička prochází hrází. Zdálo se to dlouhé, vždy se znovu schovala. Vykoukla snad až na popáté. S dalším zatlačením (Ano, tlačila jsem. Problesklo mi hlavou, že bych tlačit neměla, že mám vydýchávat. A pak jsem to zase nechala tělu, protože jen mé tělo ví nejlépe, co má dělat.)… …tak tedy s dalším zatlačením se pode mnou najednou objevilo děťátko. Chytla jsem ho do náručí a jen se otočila a lehla na záda s dítětem na břiše. Bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila. Až po několika minutách nám došlo, že ani nevíme pohlaví miminka 🙂

Holčička chvilku plakala, ale pak se začala rozhlížet a plazit a po dvaceti minutách už pila z mého prsu. Během 2,5h bondingu se pak napila ještě jednou. Bylo to tak neobvyklé a přitom tak přirozené a samozřejmé. Po skoro dvou hodinách jsem sama porodila placentu, a pak nás vyšetřili. Malá zdravá a čilá a já bez jediného škrábnutí. 4h po porodu jsme seděli v autě a jeli domů.

Nikdy jsem nechtěla muže u porodu, bylo to hlavně jeho přání. A nakonec byl s naší PA tou největší podporou a věřím, že sama bych si tak dobře nevedla. Byli úžasní a neustále mě nabíjeli novou silou.

Když jsme pak s manželem o porodu mluvili, přirovnala jsem to k našemu prvnímu společnému výletu, kdy jsme přecházeli albánské hory Théty. Dlouhé, vyčerpávající, náročné, ale nádherné, každý krok povzbudil do dalšího a na konci byl člověk plný štěstí a energie.

Rozepsala jsem se, ale vše mi přijde tak důležité. Není to jen „máme holčičku“. Ta holčička má příběh a ten začal už dávno před tím, než poprvé vykoukla na svět. Těším se, až jí ho budu vyprávět. Zatím jsme to ale povyprávěla vám.  I vám všem totiž děkuji za kus cesty, kterou jsem ušla.

Gabča