Těžko se mi hledají slova, kterými bych svůj příběh zahájila, možná bych mohla začít tím, že opravdu nejsem lesní žena a nepřipadám si jako alternativní člověk, naopak – miluji techniku, počítače, pokrok a svůj život si bez mac booku, telefonu a ipadu opravdu nedovedu představit. Přesto mě občas známí nazývají „velice alternativním člověkem“.

Než jsem otěhotněla, o porodu jsem toho moc nevěděla, proč taky. Měla jsem o něm klasickou představu, jako většina našeho národa – rodit se musí v porodnici a strašně to bolí. Pak jsem otěhotněla a začala se o tuto problematiku trochu více zajímat.

Co mě šokovalo, byla povinná registrace ve 14. týdnu těhotenství. V té době jsem sotva začala plně vnímat, že budeme mít miminko a už bych měla rozhodovat, kde ho porodím. Byla jsem z toho hodně ve stresu, neměla jsem (aspoň tak jsem to v ten moment vnímala) vůbec čas si porodnice dojet prohlédnout, vše promyslet a v klidu se rozhodnout. Co kdybych se zaregistrovala u Apolináře, a pak se rozhodla pro Podolí? Pak už bych měla smůlu, protože by mě v Podolí nezaregistrovali apod. Systém, který spíše zjednodušuje administrativu než život rodiček.

Týdny těhotenství běžely a já jsem na cvičení a seminářích v A-centru poslouchala o bondingu, četla knihy od Groverové, Odenta a dalších a začala jsem si utvářet představu o tom, co chci a co nechci.Pak jsem začala s afirmacemi a pokaždé, když jsem si sedla a začala si svůj porod představovat, ocitala jsem se u nás v obýváku na gauči 🙂 Ze začátku jsem variantu domácího porodu absolutně zavrhovala – nejsem přeci blázen, že… 🙂

Ale čím víc jsem o porodech věděla, tím víc jsem chápala, že se jedná o naprosto přirozenou věc, ke které opravdu není zapotřebí operační sál, šest doktorů ani vrtulník na střeše.

Partner o tom, že bychom rodili doma, nejdříve vůbec nechtěl slyšet – měl stejné předsudky jako všichni, ale přečetl si pár článků, pustili jsme si film Orgasmický porod a byl najednou ve stejné pasti 🙂 Začala jsem navštěvovat porodní asistentku a chystat se na to, že rodit budu doma.

Otec dodává: “Když jsem viděl zrůdnost medicínské mašinerie, kterou dokonce několik ostřílených borců neváhalo zneužít v předvolebním boji, měl jsem jasno. Mojí partnerku nikdo nastříhávat nebude, a naše dítě dostane to, co je ve skutečně rozvinutých zemích běžné – absolutní kontakt dítěte s rodiči bezprostředně po porodu bez časového omezení. Život žijeme jen jeden a tak nemáme čas se podvolovat systému, který už tak napáchal dost zlého na nás dříve narozených.”

S tím, kde budu rodit, jsem se nijak nechlubila a sdílela ho jen se svými nejbližšími. I tak mě okolí doslova zasypávalo příběhy typu „to mojí kamarádky kamarádka, kdyby nebyla v porodnici, tak by…“. Mnohdy jsem nad těmi příběhy mávala rukou a spíš v nich vždy našla skrytý problém v zásahu porodníků, nebo se z příběhu vyklubalo patologické těhotenství už od začátku. Jindy mě to ničilo a já ztrácela víru ve svou přirozenou ženskou schopnost porodit své vlastní dítě. Cesta to byla dlouhá a trnitá, ale díky ní jsem si skutečně vyjasnila, co chci a dokázala jsem si za tím pevně stát.

Otec dodává: “Setkával jsem se vlastně pouze s jedinou reakcí – že jsme blázni, a co když se něco stane. Kupodivu každý, s kým jsem se o porodu doma bavil déle, nakonec uznal, že na tom možná něco bude a dál už nám jen fandili. Uvědomili jsme si, že mediální hysterie kolem domácích porodů je jen obchod se strachem. A s tím už se dalo pracovat.”

Humorná byla návštěva kladenské porodnice, kterou máme kousek, a chtěla jsem mít přeci jen nějakou tu porodnici v záloze, kdybych se na porod doma nakonec necítila. Místní porodní asistentka nás po krátkém rozhovoru nazvala „velice alternativními rodiči“ a to jsme si ani nevymýšleli žádné zvláštnosti typu odnést si domů placentu a udělat si z ní koktejl 🙂 Zajímali jsem se o porodní polohu, chtěla jsem vyšetření miminka na mě, rodit jen s porodní asistentkou, bez léků, nenastřihávat, miminko vážit a měřit až později, mít alespoň hodinu nerušeného soukromí, umožnit dotepání pupečníku…. Prostě jsem chtěla jen to, co by mělo být naprostým standardem. Dozvěděli jsme se, že nenastřihávat není mnohdy bezpečné, porodní poloha vleže je nutná, protože pan doktor si ke mně přeci nebude klekat (já hloupá), 5 zdravotníků u vypuzovací části je nutnost, všichni tam mají totiž svojí důležitou roli. Také vážit a měřit je nutné hned, protože paní doktorka potřebuje miminko zanést do počítače, musím si uvědomit, že ona má svojí práci a tu musí udělat… 🙂 Pochopila jsem – tady vlastně vůbec nejde o mě.

Otec dodává: “Kladenská porodnice naplnila moje očekávání – tým ochotných a milých lidí, kteří dělají to, čemu věří – tedy přistupují k porodu v duchu lege artis jako k medicínskému zákroku, který při příjezdu začíná vyplněním karty anamnézy a po porodu končí zápisem dítěte do počítače.”

S partnerem jsme navštívili Ivanin kurz a už nebylo cesty zpátky. Dny ubíhaly a my se blížili k datu porodu. Všechno připravené, pediatrička, porodní asistentka a také jsme měli domluvenou dulu… no… není to dula, ale pro tento příběh ji dulou budu nazývat. Je to někdo, kdo pracuje s energiemi a prostě vidí věci jinak. Pomáhá nám odkrývat naše strachy a bloky z dětských let, pomáhá nám s naším osobním rozvojem a duchovním růstem.

Otec dodává: “Máme skvělou pediatričku a jsem moc rád, že jsme její výběr nepodcenili. Přirozeným porodem to totiž nekončí. Například bychom rádi očkovali jen na to, co má skutečně smysl pro zdraví dítěte ne na to co má finanční smysl pro lékaře a jejich farmaceutické sponzory.”

Ve středu 8.10. jsem vstala a dostala chuť dojet si na Zličín na oběd. Nikdy před tím jsem nesnědla tak obrovské množství jídla, asi jsem potřebovala nabrat energii do zásoby. Do toho mi píše dula, jak se mám, že nás cítí a je na nás napojená. Možná nastává onen den D, i když o 10 dní dříve než máme termín. Kolem 17. hodiny večer mi odejde hlenová zátka a již nějakou chvíli mám lehké kontrakce a mně dochází, že se opravdu něco začíná dít.

Partnera posílám pryč za kamarády na pivo, že potřebuji být chvíli sama a že dám vědět, až budu potřebovat jeho přítomnost. Chápe a odchází. Tak jsem sama, chystám si věci, kontroluji, zda je vše připravené, dávám si sprchu a pokouším se spát. Bohužel mi to nejde, každou chvilku mě vzbudí kontrakce. Spánek vzdávám a přesouvám se do obýváku na gauč. Kolem 11 píšu partnerovi, že už ho chci mít doma a tak se kolem půlnoci vrací. Jdeme ven na procházku a sledujeme měsíc v úplňku a těšíme se, že již za krátkou dobu budeme mít miminko.

Ve 4 ráno už mám pocit, že mám kontrakce dost pravidelné a začínám se cítit nesvá, že u mě není žádná odborná péče, a tak voláme dule, která zanedlouho dorazí. Do 8 ráno si mezi mými kontrakcemi povídáme a máme doma úplně pohodovou atmosféru. Dula mě informuje, že miminko postupně sestupuje dolů a že vše probíhá dobře. Bohužel mě začínají neskutečně bolet záda v oblasti kříže a každá kontrakce začíná být v kříži pěkně nepříjemná.

Kolem 9 nás přijíždí zkontrolovat porodní asistentka, ale zatím jsem otevřená jen na 3 cm, a tak zase odjíždí s tím, že přijede později a že se mám pokusit co nejvíc odpočívat. To mě dost rozhodí, nečekala jsem, že porod postupuje takhle pomalu. Snažím se tedy odpočívat, ale bolesti zad jsou nepříjemné, partner mi je s každou kontrakcí promasírovává, to dost pomáhá.

PA k nám přijede znova kolem 2 odpoledne, jsem otevřená stále jen na 4 cm, zase mě to hodně rozhodí. Jdu do sprchy, partner mi tam pomáhá, masírujeme mi záda, psychicky mě podporuje, povzbuzuje a vizualizacemi se snažíme mě co nejvíce otevřít. Docela se nám daří.

Pak už ale začínám absolutně ztrácet pojem o čase, začínám být dost vyčerpaná, ale asi víc psychicky než fyzicky. Střídám porodní stoličku, sprchu, gauč, matraci na zemi. Porodní asistentka mě znovu vyšetřuje, konečně jsem otevřená, ale stále mi nepraskla voda. Podle mého odhadu mohlo být tak kolem 5 odpoledne. Při každé kontrakci mě neskutečně bolí v kříži, mám pocit, že tu bolest nevydržím. Střídám polohy, místa, ale voda ne a ne prasknout, přitom je jasné, že hned jak praskne voda, miminko půjde ven.

Jdeme s partnerem znovu do sprchy, teplá voda na záda mi alespoň trochu pomáhá ulevit od té nesnesitelné bolesti. Moje psychika už ale začíná být opravdu na hraně. Mám pocit, že už nemůžu, že to nezvládnu a začínám prosit partnera, že by bylo asi lepší odjet do porodnice. Partner už neví, jak mi má pomoci, a tak odchází a povolává na scénu dulu. Také ji prosím, že už nemůžu a nevím, co mám dělat, že mě neskutečně bolí záda, a přiznávám, že být v porodnici, už dávno prosím o léky na bolest. PA mě znovu vyšetřuje a ubezpečuje, že miminku se daří dobře, že není nutné odjíždět do porodnice.

Otec dodává: “V jeden okamžik mně přepadl pocit, že tady veškerá moje podpora nepadá na úrodnou půdu. Eva byla ve změněném stavu vědomí, do kterého už moje klepání nedoléhalo. Nešlo to po dobrém ani po zlém, propadl jsem zoufalosti a požádal naše dvě asistentky o pomoc. Zpětně viděno to bylo jedno z užitečných rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Naše dvě milé dámy se naprosto nenechaly vyvést z rovnováhy a zbytek porodu dotáhly do konce v ženském kruhu.”

Začneme tedy mezi kontrakcemi řešit, proč nechci miminko pustit, že ono je už připravené a že se čeká jen a jen na mě. Společně hledáme a nalézáme příčinu mého strachu. Bojím se, aby miminko bylo zdravé. Snažíme se odblokovat můj strach a docílit vnitřního přijetí miminka takové jaké je, ať bude jakékoliv. Asi i tím, že svému strachu dávám jméno a vyslovím své obavy nahlas, se najednou vše mění a konečně mi praská voda. Pak už to jde vcelku rychle, najednou obrovská energie a síla, vychází hlavička a dula mi oznamuje, že už na ně prcek kouká. Dávám do toho všechnu sílu, kterou mám, a na pár dalších kontrakcí je venku. V 18:44 se narodil Adámek. Beru si ho do náruče a jsem úplně mimo, nádhera. Během chvíle vychází i placenta, tatínek přestřihává pupečníkovou šnůru. Po nějaké době, vůbec nevím po jaké, si ho do náruče bere tatínek a mně pomáhají se osprchovat, kontrolují případná poranění, ale naštěstí nejsou žádná, tak i s miminkem uleháme do naší postele. Nikdo Adámka neměří, neváží, nemyje, nepopisuje lihovkou.

Ráno nás přijíždí PA zkontrolovat a teprve malého váží a měří. Pomáhá mi s kojením a další péčí. Dalších 3 dny nás pravidelně navštěvuje, kontroluje, pomáhá.

Když tento příběh shrnu, nebýt domácího prostředí, partnera, plné důvěry v PA, která pokud říká: „je všechno v pořádku“, tak je opravdu všechno v pořádku, a v neposlední řadě naší duly, určitě by můj porod neskončil přirozeným porodem. Všichni jsme se shodli na tom, že bych byla téměř jistě skončila s oxytocinem, nastřižená, zničená a možná i na císařském řezu pro nepostupující porod.

Otec dodává: “Náš národ zoufale neumí dvě věci – přivádět na svět děti přirozenou cestou a umožnit starým lidem skutečně důstojný odchod. Do obou případů zatahujeme lékaře, chemii a neosobní přístup založený na technice. Zapomínáme, že jsme pořád ještě součástí přírody a že každý zásah proti ní se nám vrátí jako bumerang.”

Je tomu 5 týdnů od porodu a za to, že jsem rodila doma, jsem moc ráda. Adámek je velice klidné miminko, (pokud ho zrovna netrápí bolavé bříško od prdíků :-)), nemá jako jiné miminka křečovitě zavřené ručičky a moje poporodní léčení bylo absolutně minimální. Sotva jsem krvácela a 2 dny po porodu jsem už chtěla ven na procházky.

Bylo to náročné, ale stálo to za to!

Otec dodává: “Díky všem, kdo nám drželi palce.”

Eva Danihelková, Václav Martin