Úvod

Konečně, po několika jiných příspěvcích (příběhy 271, 779, 780, 938), posílám svůj porodní příběh. Ráda bych jím vyjádřila podporu Ivaně i dalším porodním asistentkám, které navzdory nepříznivému nastavení porodnického systému českého státu (a částečně i společnosti, která toto nastavení odráží) dělají s neutuchající snahou a zapálením to nejlepší, co umí, aby pomohly ženám prožít co nejlepší těhotenství, porod a první poporodní dny (ve smyslu podpory nejen zdraví na úrovni fyzického těla, ale i psychiky).
Vážím si jejich práce a svým příběhem bych je chtěla podpořit, ač v mém příběhu jejich péče není zas až tak opěvována. Během těhotenství jsem nenašla porodní asistentku, se kterou bych si vyloženě sedla a která by mne zároveň byla ochotna provázet u porodu doma. Důvodů vidím několik.

Jedním z důvodů je právě nastavení systému péče o těhotné a rodící ženy v ČR, které porodním asistentkám práci značně ztěžuje a vykonávání určitých úkonů, na které studovaly a mají kvalifikaci (a v jiných zemích by je vykonávat mohly), vyloženě bojkotuje. Výběr porodních asistentek je tak značně omezený. Bohužel jsem během těhotenství byla vzdáleným pozorovatelem toho, jak ničivě se na nich současná legislativa podepisuje.

Dalším důvodem jsou i mé povahové vlastnosti a osobnostní charakteristiky. Jednak jsem dost introvertní, trvá mi dlouho, než si k někomu najdu vztah, než jsem schopna se někomu otevřít. Jednak mívám vysoká očekávání, hlavně na sebe, ale částečně i na okolí (byť si myslím, že k němu bývám shovívavější než k sobě samé, ale možná také jak kdy). Je dost možné, že má představa toho, jaká by měla porodní asistentka být a jak by měla vypadat její péče, je nerealistická a třeba i z mé strany špatně pochopena (očekávala jsem například, že porodní asistentka je tak trochu dula s bonusem zdravotnického vzdělání a je též s to poskytovat porozumění a podporu, kterou jsem však od té poslední, která mě byla ochotna za určitých podmínek doprovázet při porodu doma, necítila).

Zpětně vnímám navíc ještě jeden rozměr. Možná jsem se potřebovala učit lépe rozpoznávat své potřeby a hájit si je (nikoli jen vůči lékařům, s čím jsem počítala, ale vůči všem zdravotníkům včetně porodních asistentek), stát si za svými pocity a důvěřovat jim i navzdory mnou vnímané nedůvěře porodní asistentky. Umět se postavit za sebe, své dítě a prostě jednat v souladu sama se sebou. (V těhotenství se mi v jednu chvíli vybavil úryvek z knihy Ženy, které běhaly s vlky, že „být samy sebou má za následek vyhoštění mnoha jinými lidmi, a naopak podrobení se přání jiných znamená být vyhoštěn sám v sobě“ a já od té chvíle cítila silněji než kdy dřív, že tentokrát nemůžu zradit sebe samu.) Ostatně od počátku jsem si přála rodit víceméně sama (aby porodní asistentka přijela co nejpozději, nejlépe až po porodu dítěte) a to se mi nakonec splnilo. Jsem přesvědčena, že to byl pro můj porod ten nejlepší možný scénář. Nakonec jsem tedy měla přesně takovou porodní asistentku, jakou jsem potřebovala.

Proč jsem chtěla rodit doma

Důvodů, proč jsem si přála rodit doma, je více. Nešlo o náhlé pomatení smyslů, ale o rozhodnutí, které ve mně zrálo a krystalizovalo nějaký čas.

Jedním z důvodů byla touha rodit přirozeně, bez medicínských zásahů (samozřejmě za předpokladu, že celé těhotenství bude vše v pořádku).

Vím, že se vám může poštěstit mít přirozený porod i v porodnici, ale bohužel to vnímám opravdu tak, že je to z části o štěstí (byť v prvé řadě samozřejmě o dobré přípravě – od výběru té správné porodnice až po individuální přípravu, asi zejména psychickou, rodičky).

Děsila mě představa rození vleže na zádech s nohama ve třmenech, nutnost poslouchat doktory a podřídit se jejich instrukcím (například tomu, v jakém mám být poloze, kdy tlačit, jak dýchat, jak se smím nebo spíše nesmím hlasově projevovat), nemožnost kontroly nad průběhem porodu, nemožnost následovat vlastní pocity. Odosobnělost, sterilita a chlad. Aneb porod v podobě, v jaké mi byl prezentován kdysi na gymplu v nějakém výukovém videu a v jaké je stále ještě hodně zakořeněn mezi lidmi, minimálně v české společnosti, i podáván zdejšími médii.

Jistý podíl na mém rozhodnutí rodit doma měla i má osobní historie – zážitky a zkušenosti, které způsobily, že se v nemocnicích a v přítomnosti lékařů necítím dobře. K lékařům mám komplikovaný vztah poznamenaný notnou dávkou nedůvěry. Snažila jsem se sice (svým způsobem celý život, ale zejména v těhotenství) toto své téma zpracovat, ušla část cesty, něco snad i pochopila, stále se však v nemocnicích ani v kontaktu s lékaři dobře necítím.

Svou roli sehrály i mé osobnostní charakteristiky. Jsem člověk spíše introvertní a očekávala jsem, že při porodu budu potřebovat být hodně sama, případně jen s těmi opravdu nejbližšími, které znám dlouho a s kterými si rozumím. Obávala jsem se, že v porodnici mi nic takového nemohou poskytnout a že nevhodné podmínky spolu s nedostatečným respektem k intimitě procesu by mohly velice negativně ovlivnit průběh porodu.

Z výčtu mých důvodů by se mohlo někomu možná zdát, že jsem si porod doma přála hlavně kvůli sobě. „Egoisticky“ a „sobecky“, jak jsem nejednou slyšela na konto žen zvažujících porod doma (naposledy ke konci těhotenství od pediatričky, ke které jsem se chtěla registrovat). Ano, v mé volbě byla určitá dávka „sobeckosti“, chcete-li tak nazvat ohled k sobě samé, k tomu, kde se cítím dobře a v bezpečí (a vězte, že barevné tapety či svíčky v tom u mne opravdu nehrály žádnou roli a co vím, tak ani u většiny jiných domarodiček). Zmiňovaná pediatrička mi říkala, že si myslí, že kvůli bezpečí dítěte je třeba zatnout zuby a porod v porodnici nějak vydržet. Ví prý, o čem mluví. Rodila v porodnici a také jí tam spousta věcí nebyla příjemných, ale dalo se to přežít. Něco ve mně se při těchto jejích slovech hodně vzpínalo. Na své cestě životem jsem totiž mockrát aplikovala ono zatnutí zubů a vydržení. Nevím, zda to někdy bylo ku prospěchu věci, možná někdy ku prospěchu druhých (a i o tom pochybuji), nikdy však k mému prospěchu a myslím, že když se sečtou plusy a mínusy, tak to byl celkově ztrátový způsob řešení čehokoli, který již nikdy více vědomě aplikovat nehodlám, natož při porodu. Já si svůj porod chtěla užít, nikoli ho „vydržet“. Domnívám se, že tento, v naší společnosti poměrně rozšířený, názor, že ženy, které chtějí rodit doma, jsou sobecké, myslí jen na sebe a upřednostňují své pohodlí před zájmy a bezpečností dítěte, je nedorozuměním, nepochopením problematiky v celé její šíři. (A to opomíjím, resp. dále nerozvádím výzkumy dokazující, že porod doma s kvalifikovanou porodní asistentkou je statisticky zhruba stejně rizikový jako porod v porodnici a naopak dle některých studií vychází lépe, co se množství zásahů týče). Je výrazně ovlivněn západní medicínou, která člověka pitvá na jednotlivé části těla, orgány, buňky a věří, že je lze ovlivňovat zvlášť, symptomy zaměňuje za příčiny a je přesvědčena, že když je potlačí, „pacienta“ vyléčí. Zjednodušuje, až úplně opomíjí provázanost jednotlivých částí, funkcí, celistvost člověka a vliv psychiky. Dělí, vyostřuje a staví proti sobě do kontrastu to, co je ve skutečnosti propojené a vzájemně se ovlivňuje. Matka a dítě jsou totiž do porodu, při porodu (a kéž by zdravotníci chápali, že i nějakou dobu po porodu) jedna jednotka, vzájemně provázaná. To, jak se cítí matka, ovlivňuje to, jak se cítí dítě. Pocit bezpečí matky může výrazně ovlivnit průběh porodu (oxytocin je stydlivý hormon). Jsem přesvědčena, že každá matka (s výjimkou několika mála nemocných a asociálních) chce pro své dítě to nejlepší. Různé matky volí různé cesty, ale myslím si, že většině z nich jde o blaho dítěte. Ať tedy mohou někomu znít mé důvody sebeegoističtěji, šlo mi i (a možná dokonce v první řadě) o blaho mého dítěte. Věřím, že to, jakým způsobem přicházíme na svět, hluboce ovlivňuje náš život a já si přála, aby se mé dítě rodilo s úctou, s pokorou, v klidu, v bezpečí a v posvátné atmosféře plné lásky, podobné té, která panovala v okamžiku, kdy k nám poprvé přišlo.

Pavla

…pokračování zítra…