Jak jsem se připravovala

Vždy jsem měla tendenci se na vše předem připravovat, ne jinak tomu bylo před početím, těhotenstvím a porodem. (Ne na vše v životě je však možné se připravit, proto jsem s touto svou tendencí i občas narážela, ale to je zas jiný příběh, byť se týká i těhotenství a období před ním a po něm.)

Má největší příprava spočívala asi ve sbírání informací, a to jak odborných, tak i praktických zkušeností. Přečetla jsem mnoho knih a pravidelně pročítala x různých webových stránek a diskuzí. Zúčastnila jsem se také několika seminářů. Pár informací mi poskytla i setkání s různými lidmi, zejména porodními asistentkami.

Za důležitou součást přípravy považuji také psychoterapii. Vzhledem k mému profesnímu zaměření jsem v době, kdy jsme se rozhodla začít se připravovat na početí, měla již za sebou několikaletý psychoterapeutický výcvik zaměřený na práci s tělem i povinný počet hodin individuálních psychoterapeutických sezení. Rozhodla jsem se v nich však pokračovat dále. Mám pocit, že čím víc toho člověk o sobě ví, tím víc ví, kolik toho ještě neví, resp. co vše ještě nemá úplně pořešené. Chtěla jsem si toho co nejvíce vyřešit a srovnat předem, abych své zátěže nepředávala dál na své dítě. Bohužel je toho tolik, že mám do konce života co dělat, a jsem si vědoma, že chtě nechtě leccos dál prostě přenáším. Co naplat. Učím se přijímat svou nedokonalost a snažím se věřit tomu, že si nás naše děti vybraly a aspoň v nějakou chvíli snad tušily, do čeho jdou.

Krom psychoterapie, která pro mne nebyla novinkou, jsem navíc začala pravidelně navštěvovat skupinu bioenergetických cvičení, které jsem vnímala jako velmi dobrou přípravu na porod a nakonec mě obohatily mnohem více než jen jako příprava na porod.

Asi půl roku před tím, než jsme se začali snažit o dítě, jsem také začala navštěvovat jednu homeopatku, která, jak jsem později zjistila, pracovala též dost psychoterapeuticky a i s ní se snažila co nejlépe vyčistit a harmonizovat před početím a v harmonizaci pokračovala i v průběhu těhotenství.

Do přípravy bych mohla zahrnout i zdravý životní styl, který jsem se snažila praktikovat již od puberty. Před plánovaným početím jsem jen ještě radikálněji omezila konzumaci alkoholu, zařadila častější (každodenní) relaxaci-meditaci a v těhotenství pak přizpůsobila své sportovní a pohybové aktivity momentálnímu stavu.

Dále jsem (už před početím a pak i v těhotenství) pracovala s pozitivními vizualizacemi, vytvořila si afirmace, které jsem si několikrát denně opakovala či pouštěla, a pomocí vizualizace nebo kresby komunikovala s dítětem.

Kdo mi pomáhal

Kdo mi pomáhal? Kdy? V těhotenství? Při porodu? Nebo tak nějak celkově? Možná to bude znít zvláštně, obzvláště pro lidi, kteří věří jen tomu, na co si mohou sáhnout, ale když se nad tou otázkou zamyslím, tak asi největší pomocí mi bylo něco vyššího, co můžeme nazvat vyšší silou, vesmírem, univerzem či jakkoli jinak. Jednak mi pomáhala víra v to, že něco takového vyššího nad námi je, drží nad námi ochranitelskou ruku a nenandá na nás víc, než uneseme (naskakuje mi část písně od Radúzy „víc neponesem, než to, co unesem, ne víc, než to, co snesem“). Dále pak napojení se na tu vyšší sílu. Podařilo-li se mi na ni napojit, objevil se přede mnou obrovský zdroj energie, harmonie, lásky a pocitu, že vše je tak, jak má být (což může znít možná jako klišé, ale nemám pro to lepší pojmenování, skoro mi přijde, že se to slovy ani popsat nedá). Díky napojení na něco vyššího jsem intenzivněji zažívala své schopnosti, i mi to připomínalo, že veškeré odpovědi na své otázky mohu nalézt sama v sobě.

S výše uvedeným souvisí, že další pomocí a podporou (a jindy bohužel i přesným opakem) jsem si byla já sama. Velkou pomocí při těhotenství i porodu mi bylo mé vlastní tělo a jeho úžasné schopnosti i má intuice, kterou jsem v těhotenství zas o něco více objevovala a rozvíjela.

V neposlední řadě mi celou dobu pomáhalo mé dítě. To bylo tím, kdo se rozhodl ke mně přijít a učit mne (a že jsem byla v některých ohledech hodně natvrdlým žákem, kterému se ne vždy chtělo učit něco nového).

Možná to zní troufale a arogantně, že jsem dosud nejmenovala své nejbližší – především manžela, ale i svou rodinu. Oni mi byli oporou a bylo pro mne důležité, že respektovali má přání, mé představy a věřili mi. Byli důležitou základnou, podporou v povzdálí, za kterou jsem vděčná, avšak klíčovou pomoc spatřuji v již zmíněné triádě vyšší síly, mne a mého dítěte.

Významnou podporou krom manžela a mé rodiny mi byla i má terapeutka. Až jako úplně poslední na konci v řadě bych jmenovala porodní asistentky, se kterými jsem se vídala.

Pavla

…pokračování zítra…