Mluvili jsme pak s porodní asistentkou po telefonu. Už nevím, zda se ozvala ona nám nebo manžel jí, ale asi ona psala, jak to jde, a manžel jí pak volal (? Fakt nevím, neměla jsem v tu chvíli potřebu ji kontaktovat ani s ní proces porodu probírat, takže já telefonát určitě neiniciovala.) Manžel jí popsal několik čísel, ke kterým předtím měřením došel, a pak si vybavuji, že jsem s ní mluvila i já a říkala jí své dojmy – že si nejsem jistá, zda si teď nějak neulevuji a neflákám to, že pravděpodobně jo, protože kontrakce jsou snesitelné a mnohem více v pohodě než předtím. PA se mne ptala, zda si může nějakou kontrakci poslechnout. Neměla jsem s tím problém. Akorát ta, která zrovna následovala, byla minimální, bylo to jen takové malé ošplouchnutí. Možná příprava na kontrakci, která se zastavila před posluchači? Nevím. PA navrhla, ať zkusím sprchu, že ta by mohla porod třeba zase rozběhnout. Moc se mi nechtělo, ale odkejvala jsem, že sprchu zkusit můžu. Pak zas přišla pořádnější, normální kontrakce, po které mne PA chválila, jak pěkně s ní jdu, a ptala se, zda vážně ještě nemá jet, že cesta k nám jí zabere 20-30 minut. Odpověděla jsem, že mi to přijde ještě zbytečné. Řekla tedy, že bude sbalená a že až budu chtít, ať dám vědět.

Manžel se mne pak ptal, zda tedy půjdu zkusit tu sprchu, jak radila PA. Moc se mi nechtělo se přesouvat, hlavně vstávat, ale když všichni chtějí, ať ji zkusím, tak ji zkusím, řekla jsem si. Třeba mi udělá dobře. Manžel mi pomohl přesunout se do koupelny do vany. Už při vstávání, a pak při prvních krocích jsem cítila, že gravitace dělá své. Když jsem se octla ve vaně, cítila jsem, jak se chůzí vše zintenzivnilo. Špatně se mi ve vaně klečelo, takže jsem si nechala od manžela donést pod kolena ještě molitanovou podložku, kterou jsme dostali na koupání miminka ve vaničce. Manžel mi začal pouštět vodu, ale dřív, než jsem si stihla namíchat tu správnou teplotu, přišla pořádná kontrakce, takže jsem vodu rychle zase vypnula, aniž bych se smočila a jen se opírala o vanu a zvučela (manžel by to asi nazval spíše křikem ;)). Při této kontrakci mi docházelo, že se už asi blíží závěr, a tak jsem chtěla poté, až skončí, říct manželovi, ať už PA přeci jen zavolá, ale kontrakce stále trvala a trvala a nekončila. Udělala jsem tedy při stále probíhající kontrakci a mém zvučení posunek naznačující telefonování a manžel se rychle dovtípil. Ptal se, zda už má volat PA, ať jede. Přikývla jsem. Odešel telefonovat a já zjistila, že už jsem asi schopna nahmatat hlavičku dítěte. Došlo mi, že už to PA asi nestihne. Na malý moment jsem se zarazila, zda bych na ni neměla počkat. Hned poté mi to však přišlo jako blbost. Jednak jsem si nebyla jista, jak bych to měla udělat. Jde to vůbec, zpomalit na přání porodní proces? Jednak mi to přišlo i trochu nebezpečné, snažit se zasahovat do přirozeného tempa porodu. Rozhodně nebezpečnější, než rodit bez PA. Tím spíš, že vše evidentně běželo tak, jak mělo, já se cítila výborně a nic ani nikdo mi tam nechyběl. Nechala jsem to tedy být a dál dýchala, zvučela a tlačila dle toho, jak udávalo tělo. Přitom jsem nevycházela z úžasu a nechápala, jak je to možné, že už jsem tak daleko. Kdo by to byl řekl? Čekala jsem ještě na dramatický porod hlavičky. V nějakém příběhu jsem četla, že je to prubířský kámen, nejnáročnější částí porodu. Zatím se mi však závěr porodu jevil neskutečně lehký.

Vana mi vůbec nevyhovovala (stále jsem v ní byla na sucho), neboť mi neumožňovala se pořádně rozkročit. Když se znovu objevil manžel s tím, že PA už jede, ptala jsem se ho, zda by nebylo možné přinést do koupelny matraci. Řekl, že to není problém, a ihned přispěchal s matrací. V tu chvíli muselo být i jemu jasné, že už jdeme opravdu do finále, neboť část hlavičky již koukala ven. Pomohl mi vylézt ven z vany a zůstal stát opodál. Stála jsem na matraci opřená o vanu a následovala vedení svého těla a dítěte. Po chvilce vylezla hlavička celá. Nebylo to vůbec tak dramatické, jak jsem očekávala. Skoro bych řekla, že to nebylo vůbec dramatické. Bylo tak motivující vidět, jak se dítě pomalu přibližuje, že jsem vůbec nevnímala nějakou námahu nebo bolest. Cítila jsem sice tlak a velkou sílu v těle, ale bez většího nepohodlí. Poté, co vylezla hlavička, jsem za sebou uslyšela: „Ono kouká! Ono na mě kouká!“, a cítila stoupající euforii nás obou z toho, že už je děťátko tak blízko. „Netahat! Musí dorotovat!“, pronesla jsem nahlas, abych nás uchránila od horlivé netrpělivosti. Trochu jsem se bála, aby se manžel na dítě nevrhl a nechtěl mu pomoci ven, ale teď zpětně si myslím, že by za námi dál stál (relativně v klidu) i bez těch mých slov. Částečně jsem tím připomínala i sobě, že nemám být nedočkavá a snažit se nějak pomáhat. Pak jsem si vzpomněla na větu: „Tááák póóójď“ s pořádně otevřenými vokály, při nichž je otevřené krční i děložní hrdlo, a vyslovila ji. Chtěla jsem dodat „Amálko“, ale něco mě zastavilo, takže jsem žádné jméno nevyslovila. „Vždyť už jde!“, reagoval manžel. A pak s další kontrakcí vyšel ven zbytek tělíčka a já dítě chytla do svých rukou. „Dýchá, dýchá?“ Ptala jsem se a snažila se zjistit, zda je vše v pořádku. Manžel přiskočil k nám a ujišťoval mne, že ano. Přivinula jsem si dítě na sebe a lehla si s ním.

Těšila jsem se na krásný, ničím nerušený bonding. Nakonec však vše probíhalo dost jinak, než jsem čekala. Myslela jsem si, že teď, když už máme hlavní část porodu za sebou, jsou už snad všechna rizika zažehnána a nic už se nemůže pokazit. A ono se také nic zásadně nepokazilo. Kazila jsem si to jen já sama. Ach, ta má očekávání! Ingeborg Stadelmann ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod píše o tom, že porod bude probíhat jinak – jinak, než čekáme; jinak, než plánujeme a často prostě jen tak, jak chce naše dítě. Snažila jsem se vzít si to motto k srdci a raději porod příliš neplánovat, nic konkrétního neočekávat (pouze mít pozitivní vizi, že to bude posilující zážitek) a nechat na dítěti, jak to bude chtít mít (s tím, že jsem s ním na toto téma – jak a kde by se chtělo narodit – i párkrát komunikovala a pochopila, že ono na rozdíl ode mne nemá potřebu přesného plánu předem). Bohužel mi nějak nedošlo, že i chvíle bezprostředně po porodu jsou ještě součástí porodu a možná, že by se to Ingeborgino poselství mohlo dát aplikovat na ještě delší období než jen na porod.

A co že se to tedy dělo a nedělo po porodu? Ležela jsem v koupelně na matraci s čerstvě narozeným miminkem, kterému snad i manžel donesl červený ručník na přikrytí (jak jsem ho instruovala před porodem a zapsala mu to i do jeho taháku k porodu) a nejdřív se stále strachovala, zda je v pořádku. Bála jsem se, zda pořádně dýchá. Pak manžela trochu vystrašil malý čůrek krve, který mi tekl po hrudi. Zdálo se, že teče od hlavičky miminka, tak jsme ji prohlíželi a já nás oba uklidňovala, že to musí být nějaké drobné poranění ze mne, které mu trochu ušpinilo hlavičku. Není přeci nic, co by mu ji mohlo u mne v těle nějak víc zranit. Ta chvíle obav a zkoumání však nebyla příjemná. Dále mne znejišťovalo (a musím přiznat, že asi i štvalo), že děťátko kňouralo. Proč pláče? Něco se mu nelíbí? Něco mu chybí? Něco je špatně? Byla jsem přesvědčena (a když to teď píšu, tak se za to fakt stydím), že by mělo být šťastné, že se mohlo narodit do mých rukou, v intimní atmosféře, v láskyplném a bezpečném prostředí našeho domova. Žádné ostré světlo, gumové ruce porodníka, plácání po zadku, studená váha a studené nástroje. Tak proč pláče? Chápala jsem, že má za sebou těžkou cestu, ale měla za to, že teď již ji má přeci za sebou, tak už není důvod k naříkání. Taky mi vadilo, že nekouká na mne. Nevím, zda to bylo tím, že jsem neměla vypodloženou hlavu nebo tím, jak jsem ho držela nebo to prostě takto chtělo. Místo na mne koukalo na tatínka a chvílemi koukalo někam úplně mimo. Přeci teď je ta nejcitlivější doba na navázání kontaktu na celý život! Proč na mne zamilovaně nehledí tak, jak si já myslím, že by mělo? Zpětně mi to zní hrozně, hlavně ta „mělo by“. Úplně mne bijí do uší, do očí, do hlavy, do srdce. Mrzí mne, že jsem nebyla s to plně přijímat to, co bylo.

Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevíme, zda se nám narodil kluk nebo holka, byť někde podvědomě jsem tušila, že než jsem si miminko přivinula k sobě, něco mezi nožičkami jsem zahlédla. Podívali jsme se. „Je to kluk!“ radoval se manžel a já byla zas o něco víc překvapená. Od začátku těhotenství jsem říkala, že to bude spíš kluk – částečně jsem to tak cítila a částečně se možná i chtěla připravit na variantu, která mi byla vzdálenější. Snažila jsem se sice nemít preference a od počátku ujišťovala dítě, že ho milujeme a budeme milovat, ať bude jakékoli, mám-li však být upřímná, tak jsem se neubránila přání mít zdravé dítě a o něco více jsem toužila po holčičce. (Respektive bych ráda měla aspoň jednu dceru a bylo-li by dcerou hned prvorozené dítě, měla bych ji „jistou“, dá-li se to tak říct. Ach ta má touha po jistotách! Ženský svět je mi také přeci jen bližší a měla jsem dojem, že je snazší vychovávat dítě pro svět, který znám. I když… když nad tím teď přemýšlím, tak mám v sobě i spoustu mužského, možná až přespříliš, a je vlastně otázka, v jakém světě žiji více, zda opravdu v tom ženském nebo spíš v tom mužském). Abych se však vrátila k mým předtuchám, ač jsem první dva trimestry těhotenství měla pocit, že to bude spíše kluk, ve třetím trimestru jsem se při komunikaci s dítětem jednou setkala s velmi jemnou energií a v jedné vizualizaci zahlédla najednou holčičku (v předchozích vizualizacích figuroval človíček podobný Malému princi) a na chvíli zadoufala, že by to přeci jen mohla být nakonec holka. Možná ta holčička ve vizualizaci bylo mé vnitřní dítě, kdo ví. Každopádně se nám měl narodit kluk a tak se také stalo. Věřím, že to má nějaký důvod (a možná i ne jeden tuším).

Manžel se jal nadšeně obtelefonovávat naše rodiče, že jsou prarodiči a mají vnuka. Radovala jsem se trochu s ním a s nimi, ale nějak to nebylo ono. Něco tomu všemu chybělo. „A to je všechno?“ napadalo mne v duchu. Cítila jsem se naprosto normálně, jak kdyby se nic mimořádného nestalo. Byla jsem plně při vědomí, až moc střízlivá. Žádné hormony, žádná poporodní extáze. Nechtělo se mi věřit, že jsem fakt rodila. Čekala jsem, že porod bude náročnější a odměna po něm sladší. Očekávala jsem (ano, zase ta očekávání ) trochu podobnost se stresovými cviky, při kterých jsem zažila snad i větší překonávání sebe sama, určitě však blaženější stav po nich. Říkala jsem si, že mi to možná ještě nedochází. Byl to stav ne nepodobný stavu, který jsem zažívala po velkých zkouškách ve škole, například po maturitě nebo státnicích, na které jsem se dlouho připravovala, dlouho se těšila na okamžik po, a pak místo radosti a úlevy následovalo jen zvláštní prázdno. Tedy radost tam byla, to ne, že ne – po těch zkouškách i nyní po porodu – ale měla jsem nějak pocit, že bych se měla a chtěla radovat mnohem více a že bych měla a chtěla cítit intenzivněji vděčnost za to, že se to povedlo, že mi bylo umožněno rodit doma tak, jak jsem si přála, a že teď držím v rukách náš zázrak a jsme všichni v pořádku. Ne nadarmo se říká, že rodíme tak, jak žijeme. Během porodu jsem to tolik nevnímala, po něm však výrazně. V té poporodní chvilce se ve své nahotě zrcadlil celý můj stín – všechny mé strachy a obavy, nadměrná očekávání, perfekcionismus, neschopnost být plně v přítomnosti tady a teď a přijímat vše, co je.

Zatímco manžel telefonoval rodině, snažila se mu dovolat bloudící PA. Nakonec se spojili, PA nás našla, pozdravila se s námi, pogratulovala, nechala nás ještě chvíli být a pak mi pomohla porodit placentu, která už prý byla odloučená. Ani pak se bohužel nedostavily mnou očekávané pocity blaženosti a naprosté spokojenosti. Zdálo se mi, že jsem se ještě dost nenabažila intimní chvilky s miminkem a že jsem o ní okrádána tím, že mám rodit placentu a PA chce miminko zkontrolovat a nejlépe už šmiknout pupeční šňůru, aby se dalo zvážit a lépe s ním manipulovat. PA se na vše ptala, zda už může/můžeme, do ničeho mne nenutila, ale já v té chvíli měla problém si vůbec uvědomit, co a jak chci, natož si to obhájit. Potřebovala jsem více času na ponoření se do sebe a zodpovězení si, co vlastně nyní opravdu chci a potřebuji, i bezpečný svobodný prostor, ve kterém bych cítila, že mohu chtít cokoli a je to tak v pořádku. Že je v pořádku, že chci ještě chvíli jen ležet s miminkem – v tichu a ve tmě, že chci ještě nechat miminko napojené na placentu a hlavně, že mu chci co nejdřív nabídnout prs. Očekávala jsem (ano, už zas ), že se miminko velmi záhy po porodu samo vydá prs hledat, jak jsem viděla v nejednom videu. Nic takového se však nestalo. Částečně jsem to, myslím, přisuzovala i mým prsům, která ani po porodu nejevila žádné známky změny, což jsem si myslela, že je třeba. Možná je nutné ještě počkat, říkala jsem si, a když pak PA navrhla, že nejdřív porodíme placentu, pak miminko prohlídne a až pak ho zkusíme přiložit, netroufla jsem si vzdorovat, dokonce se ani zeptat, zda by to přeci jen nemohlo být jinak. Byla jsem v tu chvíli plně pod nadvládou svých velmi hluboko zakořeněných introjektů a věřila, že PA jako autorita ví přeci všechno nejlíp a je nejrozumnější se podrobit jejím návrhům, aniž bych se sama sebe ptala, jak to mám já. Že PA jistě pospíchá a nemohu ji zdržovat a dovolit si oddálit úkony, které musí vykonat. Zkrátka a dobře jsem samu sebe maximálně upozadila. Možná, že kdybych byla v porodnici (jakože bych tam být fakt nechtěla), tak bych si v danou chvíli dokázala obhájit víc, neboť bych byla neustále v bojovném modu (což si nemyslím, že je dobré) a všechny návrhy či úkony personálu brala jako ohrožující, a proto je více zvažovala nebo rovnou apriori odmítala. V domácím prostředí jsem však věřila tomu, že jsem v bezpečí a jsou tu se mnou jen lidé, kteří pro mne chtějí to nejlepší. Zapomněla jsem v ten moment, že to, co je pro mne skutečně nejlepší, vím jen já sama, a i v relativně bezpečném prostředí je třeba umět si říci, co chci a co potřebuji.

Nevím, zda by to bylo jiné, kdybych měla PA, se kterou bych si více rozuměla a která by mne více znala. Tedy celkově (myslím tím v průběhu celého těhotenství) by to jiné asi bylo, netuším však, zda by i ty první poporodní chvilky mohly díky tomu probíhat jinak. Nemyslím si totiž, že by během nich dělala PA něco špatně (což se nedá říct o období před porodem ani později po něm, kdy jsem občas zapochybovala o jejích kompetencích a nebyla si jistá, zda je má nespokojenost s její prací dána mými neadekvátními očekáváními nebo její jednání skutečně není lege artis či minimálně postrádá psychologický takt). Stejně tak nevím, zda i kdyby mi bylo umožněno mít krátce po porodu vše přesně tak, jak jsem si přála (ale nahlas nevyslovila), zda by se dostavila ta očekávaná euforie nebo alespoň poklidná spokojenost. Možná, že jsem (byla?) neukojitelná a nikdy bych se dostatečně nenabažila těch chvil s miminkem a nikdy nezískala pocit, že už chci jít dál (osprchovat se, přestřihnout pupeční šňůru apod.) Je také možné, že můj perfekcionismus a má nadměrná očekávání by mi stejně nedovolily si ten pocit spokojenosti dovolit a naplno užít, i kdyby byly podmínky sebeideálnější. Vím, že pocit štěstí je více o tom, co je uvnitř nás než mimo nás. Na jednu stranu si myslím, že by ty první poporodní chvilky mohly být lepší, kdyby… kdyby… kdyby… hlavně asi, kdybych byla s to si uvědomit, co přesně chci a říct si o to a zároveň (nebo jen?) neočekávat příliš. Na druhou stranu vím, že jsem dělala to nejlepší, co jsem v dané chvíli uměla (a stejně tak i všichni zúčastnění), a věřím, že mělo svůj smysl, že to proběhlo právě tak a ne jinak.

Nerada bych, aby kvůli těm prvním poporodním chvílím vyzněl celý můj příběh negativně. Dokonce ani ony, i když se to tak z mého vyprávění nemusí zdát, nebyly nijak zvlášť negativní, natož traumatické, jen v nich něco chybělo, protože jsem, jaká jsem, často si život dost komplikuji, a ani tehdy jsem neuměla jinak. Nic to však nemění na tom, že jsem převelice vděčná (což jsem cítila už tehdy a nyní to cítím ještě intenzivněji), že mi bylo přáno rodit doma, prožít tak hladký porod, a jsem ráda, že PA nestihla dorazit dřív (což vlastně bylo tak trochu mé „tajné“ přání) a příště by možná mohla dorazit ještě o něco později. Stále se učím (o tom, čemu všemu už mě (na)učilo mé dítě, bych mohla napsat další samostatný příběh) a i porod vnímám jako jednu z důležitých lekcí. Děkuji za ni, a i když vím, že bych si neměla vytvářet žádná očekávání, trochu doufám, že příště mi některé věci půjdou lépe.

Nakonec mohu svůj porodní příběh zakončit vlastně docela pozitivně tím, že i nějaký ten hormonální koktejl se nejspíš přeci jen dostavil, neboť první noc jsem vůbec nemohla spát (a ještě několik dalších dní byla nabuzená, cítila se fantasticky a vůbec necítila únavu) a jen fascinovaně hleděla na ten náš zázrak a postupně zpracovávala, co že se to odpoledne vlastně odehrálo. Pozdě večer, když se vrátil můj manžel z oslavy se sousedy, kteří ho odchytili, když šel vyprovázet PA, jsme to spolu ještě probírali a společně se až do rána kochali pohledem na našeho maličkého prince a jen žasli. Další dny mě pak občas při pohledu na naše čerstvě narozené miminko přepadávaly tak silné stavy dojetí, že jsem se neubránila proudu slz, až to manžela nejednou vyděsilo, co hrozného, že se stalo. A i nyní, sedm měsíců po porodu, se občas zahledím na to naše děťátko a jen žasnu nad zázrakem přírody.

Poznámka
Text je strukturován dle otázek Mamazonu, jenž mě motivoval jej dopsat. Záměr sepsat svůj porodní příběh na podporu Ivany byl sice dříve než oslovení Mamazonu (dokonce dříve než samotný porod), ale psaní se vleklo a se svou snahou zachytit vše bych ho psala nejspíš roky. Mamazon mi dal na rozdíl od Příběhů pro Ivanu deadline a donutil mě tak zapsat jen něco, to nejdůležitější pro danou chvíli. Za to mu patří můj velký dík! (http://www.mamazon.cz/mamazona/kamera-klapka-domarodkyne-a-jeji-pribeh)

Pavla