967. Je tu něco divného v systému českém
Ve čtvrtek 11.12.2014 zveřejnil Evropský soud pro lidská práva rozsudek v případech Krejzová a Dubská vs. Česká republika, týkajících se odmítnutí zdravotní péče při plánovaném porodu doma.
Evropský soud pro lidská práva se tak doslova vysmál lidským právům. „Zákaz poskytování zdravotní péče porodními asistentkami při domácích porodech v České republice práva rodiček neporušuje.“ „…nedošlo k porušení článku 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Evropské úmluvy o lidských právech“. Soud pouze doporučil státu, aby zajistil respektování práv rodiček v porodnici, což je ale v rozporu s tím, jak zdůvodnil rozhodnutí.
Rozsudek Dubská, Krejzová vs. Česká republika, česká tisková zpráva: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng-press/pages/search.aspx?i=003-4961036-6078780
S domácími porody se obrátíme k velkému senátu Evropského soudu: http://llp.cz/2014/12/s-domacimi-porody-se-obratime-k-velkemu-senatu-evropskeho-soudu/
S nesouhlasným stanoviskem k rozsudku vystoupil belgický soudce Lemmens, podle něhož není otázka porodů doma pojímána jako odborná, ale jde o boj o moc, při kterém čeští lékaři neváhají používat nátlakové metody. Jeho text, který je součástí rozsudku, přeložila advokátka Adéla Hořejší, která zastupovala jednu z žen. Za jeho překlad děkujeme, text je převzatý z FB Adély Hořejší. Zde je:
„There is something strange about the Czech system“
.
aneb Separátní vótum belgického soudce Lemmense (str. 33 a násl. Rozsudku)
Ke svému zklamání nemohu souhlasit s většinou, že v daném případě nedošlo k porušení Článku 8 Úmluvy. Níže se pokusím vysvětlit důvody pro své odlišné stanovisko.
Za prvé, preferoval bych, pokud by se stížnost stěžovatelek posuzovala z pohledu porušení pozitivních povinností Státu, nikoliv povinností negativních.
České právo nezakazuje ženám rodit v domácnostech. České orgány veřejné moci tedy zjevně nevěří, že by měl být učiněn takový drastický krok. Jak se pokusím vysvětlit níže, absence takového zákazu ve skutečnosti vypovídá cosi o opodstatněnosti důvodů na poli ochrany zdraví, které mají legitimizovat stávající systém.
Na tomto místě bych rád poukázal na fakt, že nejenom, že žádný takový zákaz na matky nedopadá, ale rovněž na skutečnost, že na absenci takového zákazu si ani stěžovatelky nestěžují. Stěžovatelky si stěžují na skutečnost, že české právo zakazuje zdravotníkovi v poskytování asistence při porodu v domácnosti. Výsledkem je, jak stěžovatelky argumentují, že české právo jim odpírá možnost bezpečně porodit v domácím prostředí. Otázkou tedy zůstává, zda Stát tímto neporušil povinnost ochrany úcty k jejich soukromému životu, kterým se v daném případě rozumí právo na rozhodnutí se o okolnostech jejich porodu (viz body 74 až 75 rozsudku).
Bez ohledu na výše uvedené, tento dílčí nesouhlas není rozhodný. Jak již Soud opakovaně uvedl, „hranice mezi pozitivními a negativními povinnostmi Státu dle článku 8 Úmluvy nemohou být z podstaty věci přesně vymezeny. Nicméně, principy, na nichž jsou postaveny, jsou obdobné. U obou těchto kategorií musí být zejména brána v potaz spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem a zájmem jednotlivce, kterého musí být dosaženo; v obou těchto kategoriích má Stát široký prostor pro uvážení“ (pro nedávné potvrzení viz Fernandéz Martínez v. Span [GC], no. 56030/07, § 114, ECHR 2014 (extracts)).
Byla tedy nalezena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem a zájmem stěžovatelek v daném případě, pokud vezmeme v potaz široký prostor pro uvážení, který Stát požívá v oblasti ochrany veřejného zdraví?
Podle Vlády spočívá obecný zájem chráněný Státem v ochraně zdraví rodiček a jejich dětí. Nicnéme, jak jsem již shora poznamenal, právo nezakazuje matkám rodit v místě jejich volby. Matky tedy teoreticky mohou rodit doma. Pokud však takovou volbu provedou, nemohou dosáhnout žádné asistence ze strany porodních asistentek. Skutečně nerozumím tomu, jak lze tento systém jako celek chápat jako systém, který je v souladu se zájmem Státu na ochraně zdraví matek a jejich dětí. Ostatně v této záležitosti i většina (soudců, pozn. překl.) uznává, že v českém systému je cosi zvláštního (viz bod 96 rozsudku).
Aniž bych jakkoliv naznačoval, že kritérium zdraví zde zcela chybí, myslím, že je zřejmé, že zde do hry přicházejí další faktory. Stejně jako v jiných zemích je problematika porodů v domácnosti předmětem boje o moc mezi lékaři a porodními asistentkami. Bod 26 rozsudku pak ukazuje, jakým způsobem je veden. Ve chvíli, kdy došlo na zkoumání problematiky domácích porodů v roce 2012, Ministerstvo zdravotnictví vytvořilo pracovní skupinu složenou ze zástupců příjemkyň péče, porodních asistentek, odborných společností lékařů, samotného Ministerstva zdravotnictví, Zmocněnkyně Vlády pro lidská práva a zdravotních pojišťoven. Zástupci odborných lékařských společností nicméně setkání bojkotovali s odkazem na to, že není stávající právní rámec zapotřebí nijak měnit. Následně, a nepochybně po jistém účinném lobbingu, dosáhli u Ministerstva zdravotnictví výsledku spočívajícího v odvolání zástupců příjemkyň péče, porodních asistentek a Zmocněnkyně Vlády pro lidská práva z této pracovní skupiny. Argumentem pro to bylo tvrzení, že pouze ve složení zbývajících členů bude skupina schopna se dobrat nějakých závěrů. Po takové čistce v pracovní skupině si nejsem jist, zda byla nadále vůbec schopna jakékoliv závěry učinit.
S ohledem na výše uvedené jsem přesvědčen, že argument založený na ochraně zdraví předložený Vládou by neměl být přeceňován.
Pokud jde o individuální zájmy stěžovatelek, plně souhlasím s obsahem bodu 95 rozsudku. Napadené právní předpisy mají závažný dopad na svobodnou možnost volby stěžovatelek, které byly nuceny, pokud si přály porodit v domácnosti, tak učinit bez jakékoliv asistence porodní asistentky, a tedy s imanentním rizikem jak pro ně tak pro novorozence, nebo porodit v porodnici. Jakkoliv pouze relativně málo matek dává přednost porodu v domácím prostředí, naprosto nepochybuji, že pro ženy je velice důležité mít možnost takové volby. Tento závěr byl do určité míry potvrzen závěry přijatými Výborem OSN pro odstranění diskriminace žen v roce 2010 ohledně České republiky. Tento výběr se tohoto tématu chopil a doporučil České republice, aby „zvážil kroky k tomu, aby porody mimo zdravotnická zařízení za asistence porodních asistentek byly pro ženy bezpečnou a dostupnou volbou“ (viz § 37 těchto závěrů, dále citovaných pod bodem 56 rozsudku).
Pravdou samozřejmě zůstává, že porod v domácím prostředí není ani za asistence porodní asistentky zcela bez rizika. Většina správně upozorňuje na fakt, že se mohou vyskytnout i nečekané komplikace, které mohou vyžadovat specializovaný zdravotnický zásah a u nichž může být zdržení zdraví a život ohrožující (viz bod 97 rozsudku).
Nicméně, bez ohledu na tento aspekt dané problematiky, mám za to, že bychom v duchu subsidiarity měli brát v potaz závěry českého Ústavního soudu dle jeho rozhodnutí z 24. července 2013 (viz bod 36 rozsudku):
„…moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody, jejíž vymezení úzce souvisí s důstojností člověka. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech, které člověk činí, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika. Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu – z hlediska rodičů – je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“
S ohledem na vše uvedené výše mám za to, že se neukazuje, že by v České republice bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi hodnocenými konkurujícími právy. Tímto tedy docházím k závěru, že článek 8 Úmluvy porušen byl.