Moje cesta k přirozenému porodu začala už na střední škole, kdy nám profesor biologie (muž!) pustil film o porodu podle F. Leboyera. To téma mě tak chytlo, že jsem začala číst spoustu knih, jako Znovuzrozený porod, Nová doba porodní apod. Hltala jsem všechny články, zkušenosti maminek a dopracovala se k rozhodnutí, že můj porod bude co možná nejpřirozenější. Možná, že můj vlastní příchod na svět, kdy moje máma dostala před císařským řezem omylem dvojitou dávku anestetik, a probrala se z narkózy až druhý den, takže jsem prvních zhruba 20 hodin života strávila opuštěná kdesi a k mámě se dostala s odřeným nosem (?), mě podvědomě hnal nezopakovat takovou zkušenost v další generaci.

Když jsem v 26 letech otěhotněla, intenzita shánění informací se ještě zvýšila a při výběru místa porodu jsem byla celkem zoufalá. Nakonec vyhrálo Vrchlabí, ačkoli je to z Prahy dost daleko. První stahy jsem zaznamenala týden po termínu, kolem osmé večer. Byly po deseti minutách a nebolely, jen mi tvrdlo břicho. Rozhodli jsme se s manželem jít spát a po půlnoci mě probudila bolest a potřeba jít na velkou. Stahy byly po pěti minutách, a jelikož je Vrchlabí kus cesty, kolem 3h ráno jsme vyrazili.

Do porodnice jsme dorazili po páté ráno. Byl tam klid, nikdo další zatím nerodil. Příjem mi znepříjemnil nemluvný a neosobní pan doktor, jehož mumlání pod vousy mi musely tlumočit porodní asistentky. Trochu mě zklamalo, že podle vyšetření jsem otevřená jen 4cm. Měla jsem v porodním plánu, že odmítám holení, klystýr i jakoukoli chemii apod. a že bych ráda rodila jen za asistence PA. Ta nás uložila na pokoj (i s manželem, protože jsme chtěli nadstandard, aby mohl být manžel i po porodu stále s námi) a prý abych ještě zkusila spát. To nešlo, tak jsem si po chvíli sedla a snažila se stahy prodýchávat potichu, abych nebudila manžela  Moje představa byla rodit do vody, PA připravila vanu až asi v 11 dopoledne. Teplá voda ulevila od bolestí, ale po nějaké době jsem byla tak unavená, že jsem mezi stahy usínala a budila se bolestí při každé kontrakci. Zpětně jsem si uvědomila, že pobyt ve vaně, která na mě byla příliš velká a já, abych se nepotopila, jsem se nohama zapírala o stěny vany, nejspíš způsobil, že porod vůbec nepostupoval a já byla po devíti hodinách v porodnici otevřená jen na 6cm. A tak, když jsem poslala manžela pro PA, že už vážně nemůžu, co by se dalo dělat, přijala jsem její návrh, že propíchne plodový vak. To mělo téměř okamžitý účinek, po pár kontrakcích přišla potřeba tlačit. Skončila jsem na zemi na kolenou, opřená o postel a konečně měla pocit, že se něco děje a že netrpím zbytečně. Čas plynul úplně jinak, než obvykle a mně připadalo, že to netrvalo ani půl hodiny, ačkoli ve skutečnosti jsem na sále strávila ještě hodiny 2. Během té doby mně bohužel ještě stihly PA převést mezi kontrakcemi z relaxačního pokoje na porodní sál, neboť se jim mezi dvěma kontrakcemi nepodařilo slyšet ozvy. Bylo to jen špatným místem poslechu, ale bály se. Já neměla strach nebo pocit nejistoty ani na chvíli, věděla jsem, že se nic špatně neděje. Porodila jsem na zemi v kleče, opřená o židli. PA byly úžasné, empatické, laskavé, milé. Narodil se nám chlapeček. Bohužel mi v porodnici nesplnili přání nechat dotepat pupečník a odstříhli ho hned s odůvodněním, že byl malý trochu fialový (?). Dojem z porodu mi ještě jednou zkazil pan doktor, který mě šil, jelikož se porod neobešel bez lehkého natržení. Nenechal si pro sebe své rozhořčení, že kdybych“ se nechala nastříhnout…“… tak by to přece musel šít taky!

Jelikož už v relaxačním pokoji rodila další paní, odešli jsme z porodního sálu rychle (já po svých). Další dny jsem byla absolutně vyčerpaná, zadýchala jsem se i po cestě na záchod a jistě mi k tomuto stavu pomohla i nemocniční strava. První jídlo po porodu byl rohlík a tavený sýr!!! Po nepříjemném zážitku probdělé noci, kdy mi malého na noc sebrali kvůli žloutence, a jednom zbytečném, brutálním, ačkoli dobře míněním zásahu do bezproblémového kojení, jsem toužila už jenom po domově a klidu. A tak jsem musela konstatovat, že ač nejproslulejší porodnice, ani ve Vrchlabí to není ideální.

Lucie, David a Matěj Adam Bříškovi