Právě uběhl rok od porodu druhého dítěte a tak vzpomínám a chtěla bych se o svůj příběh podělit.

Druhé těhotenství, velká radost, že to vyšlo. Nechci zbytečně moc chodit k doktorům, mám rok a kousek holčičku, složitě se organizuje hlídání či transport s ní přes půl Prahy kvůli 5-ti minutám u doktora. První návštěva šok, myslela jsem, že sestry dr. řekly, že jsem těhotná. On otráveně: „Dobrý den, co chcete?“ Já zaražená přístupem se cítím jak 16-ti letá holka, kterou někdo zbouchl: „ Asi jsem těhotná…“ „Aha, tak se na to podíváme…“ Utz, potvrzeno těhotenství. „Tak vám gratuluji, to je krásná zpráva, ne?“ Snažil se to s úsměvem napravit, já už nebyla schopna nic říct, za to hulvátství mi šly slzy do očí. V rámci soukromé gyn.praxe měním doktora.

Celodenní nevolnosti, péče o dítě, rychle to utíká. 13.tt, silné krvácení. Je neděle, volám dr. Máme dojet do ordinace, přijíždí kvůli mně. Prasklá céva, hematom, krvácení bylo skutečně silné, prý dobře, že jsme přijeli. Na utz se prcek radostně mrská, spadl mi velký kámen ze srdce. Dostávám léky, nařízený klid na lůžku a nic těžkého nezvedat.

Těhotenství pokračuje, už je mi dobře, odmítám některá běžná vyšetření, podepisuji souhlasy, že na sebe beru rizika a bla bla bla, zažívám „koukání skrz prsty“ od zdravotnického personálu. Nemám sílu vysvětlovat, že dítě je chtěné a i kdyby s ním bylo cokoli, nemám právo mu vzít život jen kvůli tomu, že by možná bylo „ nedokonalé“ a pro společnost zatěžující.

25tt, začínám být klidná, kdyby se cokoli stalo, dítě by se dalo zachránit. Více věnuji cvičení a přípravám na porod. Registraci i dulu mám, vím, že s ní to v porodnici zvládnu dobře, již mě doprovázela. Stále více se mi ale nelíbí myšlenka někam se během porodu přesouvat a hlavně opustit na pár dní malou dcerku a vrátit se domů s konkurencí. Přijde mi, jako když pak přijedu s dítětem koupeným někde na krámě.

Navštívila jsem Ivanu v Áčku, probrala s ní co a jak. Moc možností ohledně porodu nemám. Můžu zkusit ambulantní porod či se pokusit sehnat podpultové zboží v podobě PA, která by byla ochotná se mnou rodit doma a tím se vystavovat riziku vysoké pokuty. Návštěva u Ivany je úplně něco jiného, než u dr. Kontrola dítěte pohmatem přes břicho – kdo v běžné praxi to ještě umí? Ivana je Profesionál, skutečně s velkým P. Ve svém oboru bohužel lékaři a zdravotníky neoceněná rarita.

Obvolávám pár PA, pokaždé bohužel slyším, že se termín nehodí (je krátce před Vánoci). Každé odmítnutí mě velmi bolí, se slzami to přijímám jako fakt, že v 7. měsíci nikoho k porodu doma neseženu. Už nemám sílu shánět další kontakty a zažívat další odmítnutí. Chápu to. Dula mně situaci vysvětluje, že pro PA někoho přijmout znamená navázat důvěrný vztah a takto na „poslední chvíli“ je to pro ně riskantní.

Zvažuji, zda bych si troufla rodit doma sama. Nemám podporu od manžela. Ten je rád, že žádná PA nevyšla. Je to naše společné dítě a respektuji jeho obavy. Mužská a ženská mentalita je ohledně porodů a rizik s nimi spojenými dost rozdílná. Proto se také těžko dohadují porodní asistentky (ryze ženský princip) se zdravotníky (mužský princip). Naše řešení, kde rodit, bylo malou ukázkou toho, jak to vypadá v celostátním měřítku. Žena sice něco chce, ale muž jí to nedovolí.

Sháním papíry k ambulantnímu porodu, revers a potvrzení od pediatra, že přijme dítě do své péče dříve, než 72 hod po porodu. Jen sehnat takového pediatra je umění.

Končí těhotenství, cítím se výborně, jsem při síle, nic mi neschází. Zdál se mi i sen, že porod šel tak rychle, že jsme ani nestihli nikam jet, kéž by to tak vyšlo! Poradny, monitory, monitory, poradny. Domlouvám prckovi, ať už mě toho věčného ježdění do porodnice zbaví. Ne, on si postavil hlavu a ne a ne. Zátka sice už odešla, ale on se drží zuby nehty. Monitory ob den. Jsou Vánoce, trávím je na monitorech… Mám pocit, že už asi nikdy neporodím, je mi smutno, že jsme již pod stromečkem neměli malý dáreček. Na Silvestra mám termín na indukci…

V noci se mi zdá, že mě někdo střelil do břicha, bolestí se probudím. Ne, nikdo mě nestřelil, jen se začíná něco dít! Mám nesmírnou radost. Jdu do obýváku, zapaluji pár svíček, rozsvěcuji stromek, poslouchám tématicky „rybovku“. Krásná skutečně sváteční atmosféra, těším se na zrození nového člověka. Tělo úžasně pracuje, vyprazdňuje se, cesty se otvírají. Budím muže, že už se něco děje, jdu do vany, kdyby se něco dělo, ozvu se. Stahy v teplé vodě se dobře zvládají, zatím to jde skutečně bez bolesti. Říkám si, jak by bylo skvělý tady zůstat a nikam nejezdit, ve vodě je mi blaze. Budí se dcerka. Jde za mnou do koupelny. Mně najednou začíná být ve vaně k nevydržení, musím ven, je mi šoufl, zkouším s rodinou snídat, ale nejde to. Stahy jsou najednou intenzivní a bolestivé. Možná jsem se přestala soustředit na sebe, možná porod jde do finále. Jak bych tady teď potřebovala empatickou dulu, která by mě masírovala a pomáhala projít závěrem porodu. Jedeme za ní do porodnice, k porodu doma si bez PA netroufá.

Příjem rychlý, 8 cm, monitor mi točí až na sále, mohu sedět, stát či tančit, což je skvělé. Dula je tady, přesně ví, co potřebuji, je úžasná. Přichází mladý doktor s mým porodním přáním v ruce a říká, že se vším, co je tam uvedeno, nemá problém a že to respektuje. Dokonce i přestřižení pupečníku až po porodu placenty. Super zpráva, kolem vládne poklidná mezisvátková atmosféra, personál je jaksi „vyklidněný“. I já si zvykám na nové prostředí, pouštím hudbu, snažím se zpracovávat stahy, jsou stále dost intenzivní. Spontánně během nich mručím. Připadám si jak zraněná medvědice, která volá své mládě, aby vylezlo z jeskyně. Pomáhá mi to. Mám zavřené oči, mručím, nevnímám lidi kolem sebe. Vnímám jen neustálé CVAK CVAK. Někdo přichází a odchází. CVAK CVAK. Neskutečně mě to ruší. Jdu do sprchy, přes tekoucí vodu i tam ale slyším CVAK CVAK. Další vyrušení, místní PA chce poslechnout srdíčko. Vypnu vodu. Pustila se do mě hrozná zima. PA naslouchátkem poslouchá, vše ok, v tom slyší šplouchnutí. Zkouší, zda je to plodová voda. Je. Zaznamenává si to do lejster, chce mě prohlídnout. Jdu na sál, dula s mužem mě oblékají, abych se přestala třást. Vak blan stále je, PA se ptá, zda ho chci píchnout, otevřená jsem, už bych mohla rodit. Nechci.

Bolest sílí. Na radu duly si lehám na bok, v této poloze prý voda praskne spontánně. Točí mi monitor. Nemoct se hýbat je nepříjemné. Úleva brzy přichází, praskla voda. Volím polohu vkleče opřená o míč. Míč dala dula na široké porodní křeslo, personál proti tomu nic nemá, jsem pro ně v dostatečné výšce. Prý můžu začít přitlačovat. Jak můžu? Vždyť mně se ještě vůbec nechce!

Po chvíli začnu přitlačovat, hladím vlásky, těším se, až hlavička bude venku, její tlak na pánev konečně poleví. Je venku a už je slyšet pláč, zbytek těla následuje. Otáčím se a beru si to krásné stvoření k sobě. Vlasaté a křehké, ještě má oči plné vody a z pusy vypouští bublinky. Raduji se s ním, hřeje se o můj hrudník, snažím se ho přiložit. Nevnímám, co se děje kolem. Slyším jen PA: „Kouknu se, jak je na tom placenta“. Zatahá za šňůru. Za chvíli placenta odchází, muž přestřihává pupečník. Vnímám jen radost a dítě. PA: „ Pořád z Vás teče krev, je to jak otevřený kohoutek.“ Přichází ten mladý doktor, milým hlasem mě žádá, abych zkusila malého přisát, kvůli vyplavení oxytocinu. Během toho utz zkoumá dělohu. Neberou mi dítě, nemusím se nikam přesouvat, vyšetření probíhá s dítětem na hrudníku. Dostávám oxytocin do žíly a kapačku. Krvácení se zastavuje. Vše je v pořádku, jen já najednou ztrácím sílu. 600 ml krevní ztráta, na ambulantní porod můžu zapomenout. Motám se, v tomto stavu bych se nedokázala postarat o 2 děti. Se smutkem přijímám fakt, že tu musíme zůstat. Na druhou stranu jsem na sebe moc hrdá, jak dobře jsem to zvládla, dítě o váze 4180 g se narodilo, aniž by mě jakkoli zranilo. Můžu hned sedět a hýbat se a nebýt té KZ, byla bych naprosto fit.

2 hodiny mám nahého syna na hrudníku, pak přichází měření, vážení, kapky do očí, plena, zabalení, vše provází řev a mě to rve srdce. Místní PA zděsila váha syna. Říká, že vědět to předem, tak se mnou nerodí. Asi si nedokáže představit, že porodit čtyřkilové dítě není problém 

Odcházíme na šestinedělí, sestra nese dítě, brblá, jak to má ze sesterny ke mně na pokoj daleko a jestli nechci nechat malého u nich, že mu tam nic provádět nebudou. Nechci. Stále brblá, že je to daleko, jestli si nechci odpočinout, po té KZ. Nechci. Malý spí. Mně se chce také spát, nejraději bych si ho vzala k sobě a odpočívali bychom spolu. Ona potřebuje dát školení a podepsat papír, že jsem proškolená. Čte si porodní přání. Malý spí, nerespektuje to. Budí ho, svléká. „ Vy nechcete koupat? Proč? Tak já ho aspoň otřu.“ Bere papírové hrubé utěrky, kterými se utírají ruce, namočí je do oleje a tím ho drhne. Malý řve, já trpím. Nebýt toho, že skoro nemohu stát na nohou, skočila bych po ní a dítě jí sebrala. Kape mu do očí. Malý řve. Trpím, nemůžu nic dělat, jen to trpělivě snášet. Konečně má odpracováno, podepsaný papír a odchází. Beru si své dítě zpět a snažím se mu alespoň trochu zmírnit to trauma…Usínáme spolu v posteli. Konečně si zase užíváme sebe a můžeme se na sebe naladit.

V propouštěcí zprávě stojí: „ Alternativní rodička s porodním přáním a doprovodem duly…“ Nevím, sama se za alternativní nepovažuji, pouze chci rodit přirozeně. Ačkoli to daná porodnice respektuje, všem ženám, co to tak chtějí, dá diagnózu „A“ a dle toho s nimi zachází. Na druhou stranu musím říct, že jsem šťastná, že na porodních sálech se mnoho zlepšilo (i od předchozího porodu před dvěma lety). Oddělení šestinedělí se má ještě hodně co učit, hlavně o respektu k dítěti a k matce.

Každý porod mě posouvá dál a mění mě. Třetí dítě bych už v porodnici rodit za současných podmínek nechtěla. Doufám, že ještě budu mít možnost zažít nikým nerušený porod a přijmout dítě na světě jemně, bez zbytečného násilí, byrokracie a nemocničních předpisů.

Velmi bych chtěla poděkovat Ivaně za její práci, která pomalu mění české porodnictví k lepšímu. Děkuji jí za to, že přes všechna příkoří se nenechá umlčet a bojuje dál. Děkuji jí za to, že je možnost k ní chodit do poradny. Ta jediná návštěva u ní mi byla balzámem na duši. Přeji jí, aby dostávala alespoň zlomek té empatie, pohody a radosti, kterou sama rozdává.

Děkuji všem ženám, které bojují za lepší porodní podmínky v ČR. Děkuji za skvělé semináře Veronice Vojáčkové a Lucii Groverové Suché. Na závěr děkuji „naší“ dule Ivaně Weiessové za skvělou podporu.

JK