Milé ženy, máme velkou moc pomoci našim matkám, sobě i svým dcerám, když každé porodní násilí pojmenujeme, vyjádříme jeho škodlivost a budeme na tomto poznání růst, zaléčíme tak naše zraněné duše, nebudeme dál předávat další škodlivé násilnosti, ať už je to „odpočinutí“ si po porodu, nebo obhajování toho kterého zásahu, bez kterého bychom jistě neporodily. A pojmenování zdravého rození, všeho, co je pro matky a dítě zdravé, je velmi důležité, nikdo jiný to za nás neudělá, jak napsala A.H. „Takové porodní prokletí do té doby, dokud ho někdo nezlomí“, ten NĚKDO, jsme milé ženy, MY! Máme šanci přetnout generační přenos totalitních porodních praktik.

Takže, VÍME, JAK JSME PŘIŠLY NA SVĚT?

Ne moc hezky… Mámě se ve 34tt začala odlučovat placenta. Když mámu přivezla sanitka do porodnice (Podolí), že krvácí, sestřička ji odbyla, že ať si dojde do třetího patra a počká… Až když viděla nacucaný ručník, začla kmitat… Málem jsme obě vykrvácely. Ti pitomci ji místo na okamžitý CS nechali dva dny nehybně ležet, jako prý že to třeba už doklepe… Že máma necítí pohyby je nezajímalo… Po dvou dnech akutní CS, zjistilo se, že měla máma ještě vcestné lůžko. Narodila jsem se mrtvá, museli mě oživovat. Apgar 1-6-7….. Byla jsem v nemocnici ještě další měsíc, samozřejmě bez mámy….
Komplikace mamce před 30 lety vysvětlovali jako „pupečníkem okolo krku“, až na to, že tím pouze zastírali vlastní pochybení a spoléhali s prominutím na blbost rodiček, že jim to sežerou a nerozumí tomu… Já si myslím, že trauma tam bylo tak jako tak….až na to, že bylo kolektivní a tudíž to lidem přišlo normální…ale to ještě neznamená, že to s těmi lidmi nic neudělalo… Způsob zrození si každý nese v sobě, je to přeci nejvýraznější zážitek v životě ženy. A určitě to člověka ovlivní. Možná to nedokáže pojmenovat, ale ovlivní ho to…. Však málokterá žena z té doby, spíš žádná, nevzpomíná na porod s láskou… Většina si nese nelibé vzpomínky a snaží se s tím vyrovnat tím, že „porod se prostě musí přežít“…. Nebo jsou dodnes vystrašené a porod vnímají jako život ohrožující riskantní proces, který mimo nemocnici nelze zvládnout. Neznaly jiný způsob a i přesto jim to nebylo příjemné….v tom vidím to trauma… Tatínkové mohli jen pod okny porodnice, mámy mohly dítě vidět jen na deset minut po třech hodinách na kojení, jinak smůla…. Když dítě spalo nebo mělo hlad dřív, smůla. Jen ať si zvyká na vojenský režim…. To je tragédie. Nechápu, jak s takovými traumaty mohly naše matky žít a mít víc jak jedno dítě…. Já se nedivím, že dřív ženy po porodu radši odpočívaly a nějak po dítěti extra netoužily, mít ho hned u sebe – ono bez bondingu tahle touha jen tak sama okamžitě po porodu nepřijde, že…. To spíš pocit vyčerpání, než nějaká euforie a zamilovanost do dítěte…To bych radši taky odpočívala, po té hrůze… I moje kamarádka, která rodila teprve nedávno, je za zásahy vděčná, jak jí pomohli zachránili dítě Kristellerovou expresí a jak byli hodní… Já v tom bohužel slyším ne její vlastní názor ale to, co ji namluvili oni, klasika… I přesto, že je vděčná, příště se porodu prostě bude bát a paradoxně zřejmě půjde opět k nim, aby ji kdyžtak opět zachránili… Takže bohužel nevědomé trauma jako vyšité…. Je to k pláči.
Markéta Mihalcsatinová

Amniotomie, hlavičkou, žádný bonding, zato rooming in v 8/1982, Ústí nad Labem, 3 měsíce kojení. Oba její porody zdravých dětí v termínu bez komplikací byly na tehdejší dobu relativně v pohodě. Jen jednu věc jsem nepochopila. Když ze mne udělali vánočku, položili mne na lehátko vedle maminky (ne k ní do náruče), a pak jsme se na sebe dívaly dvě hodiny na sále. K přisátí jsem dostala svou první možnost až na pokoji. Prej mi na tom sále padal cíp pleny přes obličej a já ho odstrkovala za křičení neee neee.
Vzpomínám, jak mé skoro tchyni, která v roce 1982 ležela v Ústí n.L. na riziku, radila její lékařka, aby se nedala vnitřně vyšetřovat. Tehdy jsem ještě neslyšela o Hamiltonovým hmatu, tak mi to přišlo divný. Ale dneska vím, že to byla dobrá rada.
E.K.

Ach, tak mňa nielen že vyvolávali, ale ešte použili i (vtedy ešte nevyvinutú techniku) „pridržanie fundu“ (resp. tlak na fundus, ktorý poznali už vtedy). Vraj som bola „prenášaná mesiac“ (niekto zase dobre vypočítal TP). Takže som, chtiac-nechtiac, jednoducho z toho svojho pelíšku už musela vyjsť, lebo by som im tam asi zhnila. U nás bola, samozrejme, tiež separácia, kojenie vo vyhradenom čase. Vraj keby mamke niekto povedal, že je to možné, tak by mohla vopred požiadať o moje umiestnenie pri nej (čo by i tak nebol pravý popôrodný bonding, ale lepšie ako nič). Lenže ona o tejto možnosti nevedela a bola tak už naučená z predchádzajúceho života, že sa deti odnášajú. Kojila ma do veku 20 mesiacov. Neviem ako presne to dokázala… Milica.
Já úplně ideálně. Až jsem se sama rozhodla, přirozeně, za přítomnosti tatínka.
B.F.H.

Já přirozeně. Ale s nástřihem. Pak klasika, donáška jen na kojení..
D.N.

3 týdny před, spontánně, plně kojena do 11 měsíců (před 30 lety!!!)
E.H.

V dobách, kdy se ještě delší gestaci neříkalo přenášení… více než 14dní po termínu, rychle, s úsměvem… a za strachu z porodu u mé mamky (sestra při prvním porodu málem umřela a mamka dlouho nevěděla, jestli žije, tak se druhého porodu bála)…
H.Ž.F.

Asi bez vyvolání, ale klasicky, prý se skokem na břicho a jen s PA. Moje mamča se ale rozchází se mnou v pojetí porodu. Prý jí tam chyběl doktor, měla jen nějaké PA. Porod trval dlouho. A prostředí nemocnice ji prý uklidňovalo. Jinak by asi neporodila. Dál jsem se neptala. Necítila jsem ani potřebu to nějak vnitřně zpracovávat. A šlo to.
Mně mamka tvrdila, že mě kojila asi půl roku. Za tu dobu ale nikam nechodila. Kojit na veřejnosti se nedalo. Jinak ty příběhy docela masakr, ale vzhledem k době se není čemu divit. Je dobré vědět, jak jsme přišly na svět. Člověk si pak může ten svůj porod lépe zpracovat, než porodí sám. Já to nepotřebovala, necítila jsem to tak. Myslím, že Ivana Königsmarková o tom také mluvila během kurzů – zeptejte se svých matek jak vás dlouho kojily apod.
Moje mamka mi taky naznačila, že je za Kristellerovu expresi ráda. No to si ani v tom nejhorším snu nedokážu u svého porodu představit.
Gabriela

Narodila jsem se v mnou určeném termínu, s nástřihem, oběšená na krátké pupeční šňůře a kříšená (1. bratr měsíc před, strávil 3 týdny v inkubátoru, 2. bratr diagnóza zkažená plodová voda, též inkubátor. 3. bratr tahaný kleštěma a posléze inkubátor). Takže podle mamky mám být za císaře very very very grateful.
Julie

Narodila jsem se vyvolávaná v 37t jako lehce nedonošená s vahou 5250g vaginálně, matka s problémy s tlakem, cukrovkou, si to asi chudák užila. Jinak jsem byla v inkubátoru 4 dny, protože jsem měla problémy s dechem a pak 3 týdny v nemocnici s těžkou žloutenkou. A mám doteď problémy plynoucí z těhotenské cukrovky.
P.S.

Normálně, ale s Kristellerovou expresí, sprostotou personálu a na zádech.
Šárka

Narodila jsem se přirozeně (rozuměj vaginálně) v termínu. Máma, já i ségra máme prakticky shodné porody, jen množství intervencí se liší podle personálu a momentální informovanosti rodičky… Zajímavé je i to, že nás všechny 3 při prvním porodu hnaly domů, že nerodíme, načež jsme všechny do pár hodin porodily .
Mě by zajímalo, jestli je tu vůbec někdo, koho maminka po porodu viděla, o bondingu nemluvím… a všechna čest maminkám, které v té době kojily déle, než pár týdnů! Jinak myslím, že je to stále stejné, tenkrát akorát bez oxytocinu a epidurálu, takže s méně CS…
Myslím, že dokud se trauma nepojmenuje, tak si to člověk ani neuvědomí… navíc to, co je „běžné a v pořádku“ tak v nás asi trauma nevyvolá… Trauma z porodu mají asi jen ty naše maminky, které málem přišly o život nebo jejich děti. Jinak to prostě byla norma a v pořádku… Stejně tak je to nyní, kdy si ženy neuvědomují, že skončily často na CS jen z toho důvodu, že doktoři něco pohnojili nebo jim nedopřáli dostatek empatie a klidu…
Asi mám pojem „trauma“ zafixovaný jinak. Každopádně ty porody a separace negativně ovlivnily většinu ze zúčastněných. Ale stejně, jako je tomu nyní, tak každého to negativně neovlivní. Ačkoliv jsme separací a traumatickým porodem prošli téměř všichni, tak jsou mezi námi i spokojení lidé, kteří mají úžasný vztah se svými rodiči.
Moje máma je zdravotní sestra. Když jsem se jí před svým porodem na ten její ptala, tak mi řekla, ať to neřeším, že prostě porodím (s takovým úšklebkem). Ona byla s mým porodem spokojená, trval pár hodin a dostala injekci proti bolesti. Na rozdíl od porodu se ségrou, to nedostala na bolest, takže tak úžasný nebyl – ale říkala to stylem jako by za to mohla ségra… Podle mě tam ale hrál roli strach, protože sestra se narodila o měsíc dřív. Jediné, na co nadává je, že jí udělali nástřihy na obou stranách, takže je velká pravděpodobnost inkontinence, až bude stará… Jinak také si myslela, že po porodu není nejdůležitější miminko, ale odpočinek. I když si myslím, že co ty porody pořád řeším, tak už začíná chápat a i mi naštvaně říkala, co udělali její kamarádce nedávno při a po porodu… Prostě, většina lidí si myslí to, co se říká…
Myslím, že mnohem větší vliv na vztah matky s dítětem má vztah s její matkou. Rozhodně ale krásný vědomý porod a bonding může tyto vztahy léčit… Je ovšem otázkou, jestli už do prožívání našeho porodu nevyplouvají vztahy s našimi matkami a proto některé ženy nechtějí rodit vědomě a raději dítě dají dobrovolně lékařům, protože se bojí vlastního selhání, které jim bylo často ze strany rodičů výchovou podsouváno.
V.N.

Mamka došla v den termínu do porodnice (mela to !předem! domluvené s doktorkou, která byla zároveň i jeji gynekoložkou). Naštěstí, když dorazila, už rodila, takže jsem přišla na svět v mezích normy přirozeně během pár hodin. Ovšem absolutně bez bondingu – mamka mě viděla až po šesti hodinách, aby si odpočinula. Po pár dnech jsem přestala byt kojená, neměla prý mléko. Často je mi z toho smutno
Niki Velasová

Mamce praskla ve 33tt voda po nějakém zdravotním těhotenském cvičení (!?). Pak tři týdny ležela v porodce, nesměla ani na WC a pak mě rodila vyvolávaně KP za asistence skoro celé nemocnice. Prý se sotva držela na nohou. Mě šoupli na týden do inkubátoru, ač jsem neměla žádné obtíže a tak jsem hubla a hubla. Jakmile mě vrátili mamce, hned jsem přibrala a šly jsme domů. Myslím, že moje zrození mě zásadně ovlivnilo při volbě místa porodu. ….
J.N.

CS kvůli KP.
M.V.

Sama, přirozeně, rychle a navíc bez poranění. Moje mamka je šikovná. Rodila tenkrát v Brandýse.
L.C.

Přirozeně, 2 dítě, mamce bylo příšerně špatně, celý porod prozvracela…..pak mě chtěla porodit ve sprše, protože měla „reflex vypuzeni plodu“ a řvali na ni ať nerodí, tak se co mohla snažila aby to nutkání mě porodit zastavila a pak jí to trvalo ještě 4 hodiny mě porodit. Na zádech, tlak na břicho a samo nástřih. Jo a viděly jsme se jen na kojení.
M.K.

Prokopla jsem si vodu, pak se dlouho nic nedělo a pak to prý byla rychlovka. Ale socklasika – kachlíky, kurty, světlo, voda, odnést a matce ani neukázat.
T.K.

Ráno poradna: „Vy rodit ještě týden nebudete.“ Večer jsem se narodila. Den před TP, vaginálně KP (nějak nikdo netušil, že jsem KP…). První dítě.
Tak abych dodala, sestra se o 20m později narodila na chlup stejně (dopoledne kontrola, poslána domů a večer porodila, už tedy ne KP). Mě kojila 3m spolu s bratrancem o 9 dní starším, kterého teta kojit nemohla + pak do půl roku. Sestru kojila plně 8m, přestala v roce. Třetí dítě porodila týden po TP, byla už dva dny v porodnici kvůli tlaku, porod překotný, asistovala uklízečka Kojila dva měsíce. čtvrtý porod téměř v sanitce (vědomě, chtěla dojet co nejpozději), kojila přes rok…
Ano, pocit, že bez Kristellerovy exprese by neporodila, má i moje kamarádka, která před pár týdny porodila své třetí dítě.
Moje máma se o mém DP dozvěděla až tři dny poté a okomentovala to jen tím, že jsem odvážná (jako ne hloupá a nezodpovědná, opravdu odvážná), že ona by si netroufla. Zároveň se u posledního porodu snažila dojet na poslední chvíli, aby eliminovala zásahy, ale nikdy by ji nenapadlo porodit doma. Děti na pokoji měla u posledních dvou dětí (ale r.02 a 07), bonding ne…
S.N.

Já se narodila přirozeně, o něco málo před termínem, ale donošená. Hlavičkou napřed a co máma vyprávěla, myslím, že to bylo s nástřihem. A že máma, když mě porodila, říkala, že doufá, že tam nemá ještě jedno. Pak samozřejmě separace, mámě vozili na kojení, táta mě mohl vidět jen z okna (tak ono už je to taky bezmála 48 let). Narodila jsem se u Apolináře.
M.S.

Mamce praskli vodu, 3 týdny před TP, váhu jsem měla kolem 2,5 kg, měla jsem poškozený mozek, (inkubátor, ale i klokánkování) a i když mě po několika dnech mamka mohla přikládat, nezvládala jsem dýchat a sát, takže jsem modrala, dávali mi flašku, vypila jsem 20 a byly velké oslavy,…pak rehabilitace do roku věku, když mi byly tři měsíce, ztratila se veškerá lékařská dokumentace, jsem si jistá, že vše bylo non lege artis, moje babička (matka matky) jim to, myslím, nezapomněla do smrti… vždy, když na toto přišla řeč (jak jsem se narodila plus Vojtovka několikrát denně) byla naštvaná, rozčílená… mamka mě viděla až následující den odpoledne „zapomněla jste mi přinést miminko, sestřičko“ – ráno na kojení. „Nezapomněla, paní doktorka Vám to odpoledne vysvětlí“ … pecka, matka ani neví, jestli děcko žije…
M.J.

Asi 10 dní před termínem, s vyvoláním kvůli odteklé vodě, těsně před narozením se vystřídaly směny a byly nějaké zmatky, oxytocin dlouho nezabíral a pak jsem mamku hrozně potrhala (poloha na zádech s přivázanýma nohama, nástřih plus natržení 🙁 , doktor dlouho zastavoval krvácení a řval u toho na PA, jak nemožně porod vedla. Mamka ztratila tolik krve, že mě prý ani nemohla první dny unést. Jinak klasika separace a nošení na kojení. Bála se prý si o mě říct, aby na ni nebyli zlí, taťka na vojně, viděl mě až po pár měsících. Další tři porody byly postupně lepší, ale pořád „klasika“. Jo a nechtěla křičet, protože její mamka jí řekla, že taky nekřičela:( Stejně mi mamka, když jsem plánovala DP, říkala, že ona by měla mimo porodnici strach a že to moc řeším, když jde o jeden den… musí si holt kvůli mně projít svými traumaty, ale myslím, že dost věcí jí postupně dochází.
M.F.

Přirozeně, mamča tak tak dojela do porodnice, skoro jsem byla sanitková, jinak asi klasika nástřih atd. Ale léky a tlumiče bolesti se nestihly.
M.CH.

…pokračování zítra…

Černobílé fotografie převzaty z http://denikreferendum.cz/clanek/19372-ivana-konigsmarkova-svobodne-a-zodpovedne